Dnešní výzva - zamyšlení. Hned ráno, cestou autem do práce, jel přede mnou nějaký opravdu dobrák. Kdyby nezačal přidávat, když jsem ho po cca dvou kilometrech jeho naprosto nepředvídatelné pomalé jízdy začala předjíždět, řekla bych, že to byl začátečník a mávla bych rukou. Ale byl to ..., což jsem dvěma naprosto nepublikovatelnými slovy okamžitě okomentovala :) (někdy by bylo zajímavé samu sebe nahrávat).
Ale zase mi stoupnul tolik potřebný tlak... :D
To jsem jen naznačila, že dnešní den je výzva - zamyslet se nad sebou, což jsem pojala víceméně tak trochu duchovněji. Až na tu ranní příhodu. :)
Před takovými deseti dvanácti lety jsem prošla zasvěcením do prvního a pak i druhého stupně reiki. Docela jsem se tu dobu hledala, než mi přišel do cesty učitel - můj nynější přítel. Chvíli jsem s jeho způsobem života a myšlení bojovala, než jsem přišla na to, že v něm je právě ukrytý elixír mládí. Ale o tom třeba jindy. Jen jsem si na toto období dnes vzpomněla, co všechno jsem se naučila a stále učím, jen si musím občas připomenout, jaký byl začátek. Kdo jsem byla uvnitř a kdo jsem teď. Jak dlouhou cestu jsem urazila, než jsem vlastně (téměř) dospěla. Kdysi, vzpomínám si, na prvním setkání s mistrem reiki jsem řekla, že bych chtěla jednou být jako starý moudrý mnich a jak jsem se vztekala, když mi nic nešlo, jak jsem chtěla. Všechno chce své. Ani tu masáž napoprvé nikdo neudělá dobře, přestože ví, jak. Neví. Chybí zkušenost. Než k ní dojde, projde různými obdobími, až zjistí, o čem to je. Pak ho nepřekvapí ani to, když mu se stolu sleze fyzioterapeutka s dlouholetou praxí, která mu ani nepoděkuje. Po masáži, po které všichni prosí "ještě". A mně se hned zdála podezřelá. :) Dosti nostalgie.
Kdyby mi někdo vykládal na tento týden karty, určitě by tam byla Smrt. Včera mi byl odvezen pracovní počítač a bylo to, jako by ho zabili. Sice mi šíleně lezla na nervy jeho pomalost a neustálé chroupání, ale ten konec byl tak rychlý, že jsem se ani nestačila rozloučit. Od té chvíle jsem nestála ta nic, byla jsem mrzutá, otrávená, frustrovaná. Sice jsem mohla pracovat na jiném počítači, ale ten je jinak nastavený, má jinde položenou a jinou klávesnici, no hrůza. O to větší radost jsem měla, když mi dnes, po dvaceti šesti a tři čtvrtě hodinách přivezli nový a úplně všechno v něm zůstalo stejné, včetně pozadí a rozložení ikon. Toho ajťáka, co mi ho dělal, jsem nikdy moc nemusela, vždycky jsme do sebe hrozně rýpali, ale dnes jsem musela prohlásit, že to má u mě. V tom nejlepším slova smyslu. Asi mi mělo být něco naznačeno. Že i lidi, se kterými člověk není úplně zadobře mohou nezklamat a dá se na ně spolehnout (ovšem to opravdu neplatí vždy...).
Nadřízeni se mi smáli, že dnes ani nepůjdu domů, ale to zas ne, je pátek a za chvíli vyrazím k příteli, kde se určitě taky vyskytne něco k zamyšlení. :-)
Později: mám za sebou jedno rychlé cvičení na zadek od Boba, večeři a pivčo (hanba mi, ale je jedno týdně), plus hezké povídání bez televize s přítelem. Teď chudák sedí v kuchyni a něco si tam louská, tak se jdu zamýšlet s ním. :) Hezký večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat