Cesta je cíl... moje krédo (nikoli myšlenka)
a taky VYTRVALOST, TRPĚLIVOST, KLID, ROZVAHU, DOBROU MYSL A NADHLED (tolik vlastní zkušenost)

středa 15. února 2017

Před brlohem za brlohem

Jak se již stalo zvykem, 4. únor je takový můj osobní první jarní den.

Před čtyřmi lety jsem si řekla dost a jala se rozhýbat ztuhlé trosky, co jsem jim kdysi říkala svaly, o rok později jsem v tu dobu začala s paleo-primal stravováním a potěžkala svoji první (a zatím poslední - není sponzor...) kettlebell, minulý rok jsem pořídila domů popruhy, letos po třech měsících večerů strávených nad šicím strojem a neustále odkládající slova jdu si zacvičit, to aby manžel věděl, kam jsem zmizela, jsem se přesně 4. února zvedla a šla.
To bylo tak. Prohlížela jsem si leták Lidlu a říkám, jé, mají tam kettlebell, ale takové divné váhy a není to taková, co mám já a já přece nutně potřebuju dvacetikilo. Načež manžel ledabyle pozdvihnuv obočí, procedí - vždyť už s tím stejně necvičíš. No to pochopitelně neměl říkat. V duchu jsem odsekla "tsss!", v reálu jsem se zvedla a šla. No proklínala jsem se, jak jsem mohla. Ty tři měsíce sladkého nicnedělání se mi okamžitě vrátily jako bumerang. Připadalo mi, že všechny moje svaly někdo pečlivě promazal lepidlem a nechal zatuhnout. A to jsem se v podstatě jen tak opatrně protahovala. Druhý den to ale bylo lepší, třetí ještě lepší, čtvrtý den jsem pozdvihla zaprášenou kettlebell a byla jsem doma :) Pravda, některé většinu svalových partií budu muset - aspoň na můj vkus - hodně dlouho přemlouvat, ale jde to.
Dnes kouknu, co nového ve světě, tedy prohlížím si příspěvky blogů, které sleduji a ... on mě někdo vyslyšel!
Potřebuju takový malý dohled. Jen nepatrný. Jen takový motůrek, co mi vždycky nafackuje. Něco mezi fakt oblíbeným tričkem, co se v něm ale právě teď stydím vyjít mezi lidi, zrcadlem a kritickým pohledem oka mého muže. Ten mluví, až když je tázán, ale stojí to za to. Nelže, je stručný a to zrcadlo na mně otočí ze všech světových stran. Ví, že to na mě platí. Miluju ho za to (i když mi onehdy nevědomky polil červeným vínem moje krásné barevné narozeninové křesílko a já na to přišla, až když jsem si do něj večer sedla :D)!!!

Teď k tomu, kdo mě vyslyšel: moje záchranářka Kris.

Sleduju její blog (tedy i ten předchozí, i ten aktuální) téměř čtyři roky.
Jsme dávno každá někde jinde, ale... znáte to.
Dala jsem s ní dvě výzvy a dám i tuhle.

Je to přesně to, co potřebuju. Ten motůrek v hlavě, co mi otlouká o hlavu a línou prdel cedulku s nápisem makej, ať si neuřízneš ostudu!

Už teď se těším!

Co vy, dá to někdo taky? Stačí jen trošku chtít a vydržet!