Hádejte...

...kdo se mi nachytal na můj plochý a nepříliš vzhledný zadek (svaly nesvaly), ač kolegové v práci celé roky prohlašovali, že na ten nikdy nikoho neulovím?
Klíště! A taky se mi, jak trefně poznamenal manžel, sápou po krku. Opět jsem se v sobotu prošla ve zbytku spreje, kterým se manžel stříká proti těm potvorám a opět to na mně vytvořilo pro ně neodolatelnou vůni. Minulý víkend mě klofly dvě - pod bradou a v podpaždí, tento týden ve výstřihu a na již zmíněné pr...i :-) :-) :-) Ještěže u nás nejsou infikovaná a pozitivní testy na boreliózu jsem měla někdy před osmnácti lety v době, kdy jsem ani nevěděla, jak klíště vůbec vypadá.
Tolik pro pobavení.

"Výmluvy" :-)

No, to jsem toho minulý týden odcvičila, hanba. Ale asi na mě někdo prskl bacil, nebo co. I když zase až tak jsem se neflákala. Dvě odpoledne jsem uklízela a přestavovala "prázdný" pokoj po odstěhovaném synovi (než z něj pomalu vyrobíme skladiště), v pátek zabalila a hurá na chatu na houby. Proběhla jsem se čtyřikrát po lese, poprvé ještě v pátek večer, skoro za tmy, v sobotu jsem se na stejné místo vrátila a skoro nic nenašla - předpokládala jsem, že jsem v té tmě něco přehlídla, ale kdepak. Až o kousek dál, pod mladými buky, kde jsem ještě nikdy nebyla, byl dáreček - krásný a úplně zdravý bílý hříbek. A kolem dva podobné, leč nalezené až příliš pozdě :) V sobotu jsem ještě odpoledne vytáhla do lesa manžela. Šli jsme tam, co obvykle, nejdřív spolu, pak každý na jinou stranu.
Viděli jste Mrazíka? Tak jednu chvíli jsem si tak připadala. Domů jsem se vlekla s taškou přecpanou houbami různých druhů, velikostí i barev. Protože jsem nena...papaná :) , to stejné místo jsem prošla ještě v neděli naprosto dokonalou cik-cak "rojnicí". No, úlovek už nebyl takový, jako v sobotu, ale konečně jsem měla dost. Ale taky fyzicky. Celý týden se o mě, jak už jsem naznačila, něco pokoušelo. Při tom hloubkovém úklidu jsem si opět přivolala lehčí astmatický problém, v lese jsem trochu, ale fakt jen trochu, zmokla, což by mi nevadilo, vadí mi spíš vítr a ten v lese nebyl. Tak proč jsem měla v neděli odpoledne zvýšenou teplotu a opravdu mi nebylo dobře? Odpověď přišla až když jsme balili a já se podrbala na krku - ejhle - klíště! Poté, co ho manžel vytáhl a zařídil mu pohřeb žehem, mě prohlídl důkladně a druhé bylo na zádech. Musely tam být krátce a na tuti vím, kdy jsem je chytla. V sobotu odpoledne. Manžel se před chatou stříkal sprejem proti klíšťatům a já vlezla po větru do toho odéru. Nesnáším ten zápach a paradoxně - pokaždé, když jsem tím sprejem cítit, chytnu klíště já. Jinak můžu chodit do lesa klidně v plavkách. A v gumákách (jednak je tam šílený terén, druhak občas se přemnoží zmije), pochopitelně. Úleva - pokleslá teplota - přišla do pěti minut, to znamenalo, že víc jich není. Moje tělo tak na klíšťata reaguje. Teď byla dvě najednou, takže reakce přetrvávala ještě v pondělí ráno. Teplotu jsem už neměla, ale bolelo mě úplně všechno, jako bych měla snad všechny svaly v křeči, z práce jsem se těšila domů, už jsem pomalu domlouvala odběr krve a než jsem došla domů, bylo po všem. Odpoledne jsem natřela skříň, přebrala mrazák - potřebovala jsem místo na houby, z nalezených přebytků uvařila večeři pro mladé, vyrobila džem z domácích broskví a trochy šťávy hroznového vína a z mražených bílků ještě pozdě večer vyrobila no, jak to pojmenovat - moje panímáma tomu říkala vrabčí polívka - prostě se vyšlehá sníh, po lžících vykrajuje do horkého mléka (pozor - nabyde), po chvíli otočí a po chvíli nejlépe děrovanou odpěňovačkou odkládá zvlášť. Nakonec se ze zbylého a případně přidaného mléka vyrobí řidší vanilkový pudink a tím se přelijí sněhové "pusy". Sype kakaem a jí najlíp studené. Dělám to vždy ze zbylých mražených bílků cca 1 - 2 krát do roka.
Spát jsem šla pozdě večer a spala jak dudek :)

Václavky, omyté nočním lijákem (minulý víkend)

Paní závistivá

Včera odpoledne, poté, co jsem byla na občanských průkazech nahlásit změnu stavu a jména, přímo před dveřmi magistrátu jsem potkala krásného chlapa. Opálený, montérky, dobrá postava. Byl to můj vzdálený příbuzný, nemohla jsem ho málem poznat, hooodně zhubnul. Je mu, tuším, kolem padesátky. Několik let jsme se neviděli, takže jsme se rádi dali do řeči. Skončili jsme u cvičení a stravovacích návyků. Ehm, jak jinak. Oba jsme si poté, co jsme "pomluvili" rodiny, vysekli navzájem poklony a pochválili postavy. No, v plavkách by na obou stranách byly patrny určité chybičky, ale pro nás pro oba byl daleko důležitější jiný aspekt - pocit zdraví, který jsme oba pod kilogramy tuku jaksi ztráceli. Začal vyprávět o tom, jak jako řidič z povolání začal mít strach, protože pomalu usínal za volantem, doma se najedl a hned usínal, navíc zděděný malý srdeční problém jej taky nenechával v klidu. Jak řekl, byl na cestě do pekla. Navíc mi zcela lakonicky sdělil, že ho opustila po více než třiceti letech žena (do které bych to nikdy neřekla, zdání klame, stále se mám co učit), on to ovšem přešel se smíchem a mávnutím rukou se slovy "ženskou najdu vždycky"... :D Změnil stravovací návyky. Začal jíst méně. A vydržel.
Víte, co mě ale zaujalo nejvíc? Na tváři nemá, potvora, jedinou vrásku! Jak je příroda k nám nespravedlivá - na mě na určitých místech začíná kůže dělat ošklivé vrásnění, chlap, přestože byl opravdu mohutný celý život, prostě splaskne. Já vím, své dělá i vrozená kvalita pokožky. Ale vrtá mi hlavou, kde dělám chybu? Moje babičky ještě na sklonku (obě kolem 97 roků) života neměly téměř vrásky. Tedy jedna ani na obličeji. Ta druhá, měla krásně rozbrázděný obličej, ale tělo jak mimino. Myslím, že je nejvyšší čas se nad tím pozastavit a zavrtat se do internetu. To by bylo, abych nenašla alespoň nějakou, byť jen nějaké navádějící info :)

Rekapitulace - 7 měsíců nového života

Původně jsem dnes chtěla psát něco úplně jiného, ale tohle je rozhodně veselejší. Takže, co se vlastně za posledních sedm měsíců tak převratného stalo?
V první řadě - seznámila jsem se s Jillian Michaels a jejími workouty. Změnila mě, a i když už jsem s ní dlouho nic necvičila, je to jen otázka času, kdy se k ní zase ráda aspoň někdy vrátím. Mám od ní pár věcí, které jsem ještě nezkusila. A knihu! I když tu jsem teď naneurčito půjčila mojí mamině, myslím, že si potřebuje v některých věcech udělat jasno. Babička umřela v 97 letech, tak to chce mít zachovalou schránku, abychom toho taky my dvě ve zdraví dosáhly.
Vlastně zároveň s Jill jsem narazila na netu na pár blogů od jejích cvičenek a zůstala jsem u blogu Nikki Finn. Tahle ženská v podstatě může za to, kam jsem se dosud dostala. Prolezla jsem její stránky křížem krážem, abych se dostala k informacím, které by mi zůstaly jako neangličtinářce nevždy utajeny. Každý den i několikrát netrpělivě vyhlížím, co nového pro nás Nikki zase připravila, ať už na svém blogu, nebo blogu,  který píše a sestavuje o Zuzce Light. Pravda, teď má Nikki poněkud jiné "starosti" - každým dnem očekává příchod Elišky, svého "nového" miminka. Držím jim oběma palce! Taťuldovi pevné nervy :-)
Další seznámení bylo s Bobem. Tím krásným chlapem v černých podkolenkách, kterému vždycky naletím na ty jeho úžasně modré oči, který mě vždycky krásně zahubí, ale který mi vytvořil stehna, za která se nemusím stydět v úzkých džínách, kraťasech ani krátkých sukních; zadek (zatím to vím jen já, mám ho od přírody plochý, ale konečně jsou na něm hmatatelné svaly!) a břicho - ač pod zůstatkovým špekem, jsou tam - tedy vymodlené buchtičky, které jen tak nějaká sklapovačka nerozpláče!
Zuzka Light. Blonďatý ďáblík s nevinným úsměvem. Ale jen do té chvíle než zapne časovač a ukáže svaly. Od ní jsem si (díky Nikkiině překladům) začala dělat první jasnou představu co, kdy, jak a kolik jíst, aby mělo vůbec cenu cvičit, aby si člověk vlastně neublížil a aby ta námaha měla nějaký viditelný efekt. Nejsem vždycky dokonalá, ale kdo je.
Doma - v březnu se mi žení syn v Istanbulu. Zdá se, že je spokojen, tak ať si to užije.
Před necelými třemi týdny jsem se vdávala já. Po devítileté známosti. Ještě pořád mi ta změna stavu a jména nedochází :-)  Připadám si jako v krásném snu :-)
Mezi těmi svatbami si pro změnu druhý syn přivedl k nám domů svou přítelkyni. Alespoň pět let potom, co se jednou odstěhuje, nechci slyšet nic o vnoučatech a chci si užívat manželského života bez dětí! :-) :-) :-)
Někdy začátkem prázdnin mi zmizel beze stopy ze světa a flešky pečlivě vedený kalendář cvičení. Nebylo ho třeba. Ti "viz výše" mi překopali obsah hlavy a z musím se stalo chci a potřebuji. Prostě už se obejdu bez "biče". Byť to byla jen nevinná tabulka, kterou jsem se často samolibě kochala. Tenhle blog jsem taky původně začala psát, abych se styděla přestat cvičit, ale to mě vlastně za celou dobu ani ve snu nenapadlo.
No a teď něco matematiky, či spíše statistiky.
Za těch sedm měsíců jsem ztratila zcela směšných 9 kg na váze. Nejsou až tak podstatné.
Prsa        120 - 107,5 cm (-12,5 cm) (hurá; spíš je to zasluhou hrudníku)
Hrudník  99 -  90 cm       (-9 cm)      (ta špekatá záda)
Pas         108 -  93 cm      (- 15 cm)   (a je teď úplně jinde, výš)
Boky      115 - 104 cm     (-11 cm)
Ze sloní velikosti 52 jsem sešplhala na 46, která díky hornímu obvodu na nějakou chvíli v mém šatníku nejspíš zakotví. Všechno, co si teď šiju (moje vášeň), je v téhle velikosti. Kalhoty osmatřicítky. Šmarjá, mám nedodělaný zimák, budu muset rozhodit a předělat :-) :-) :-)
I když nejsem zdaleka ještě dokonalá a vzhledem ke svému věku (48) hormonalním pochodům, či spíše prodlevám :-)  a elasticitě pokožky asi už nebudu, musím konstatovat, že největší změny se udály v mé hlavě - vím, co chci a vím, jak toho dosáhnout. Přestala jsem se stydět a po dost letech se cítím, jako ženská. Proč to tak trvalo? Nevím, asi museli z hlavy nejdřív vypadnout všichni ti bubáci :-)
Přestala jsem se dívat na televizi. Je tu, občas se do ní podívám, setřu prach. Ale ta svoboda!
Zato internet, ouvej. No jo, ale těch důležitých informací, které se tam dají najít.
Ještě maličkost. Musím to napsat. Chraňte si své zdraví. Ne, že by se člověk měl cpát prášky horem dolem, když ho někde píchne, já osobně beru lékaře jako nezávislého konzultanta, který se zvenčí podívá do mě a (někdy) odpoví, na mou otázku. Pak si já rozhodnu, jestli se nechám (a je to nutné) převálcovat chemií, někdy zase s někým jiným "vydetektivujeme" homeopatika, nebo se prostě jen nechám oslovit čajem, či bylinkou. Snažím se poslouchat, co mi tělo říká. Občas jsem sice jako poleno, ale většinou se snažím nepodceňovat určité příznaky. Jak říkám, babička tu byla 97 let, to je ještě víc, než půlka mého života.
Těsně před mojí svatbou zemřela kolegyně na infarkt. Neměla čas nechat se vyšetřit. Myslela to dobře, bohužel to nedopadlo. Stačilo by jedno jediné vyšetření, jedno jediné EKG. Zaručeně by se po něm rozhodla správně. Bylo jí pouhých čtyřiačtyřicet. Bohužel...

Jak jsem na tom se svou letošní výzvou?

Někdy v druhé polovině srpna jsem se konečně hecla a vymyslela svoji vlastní malou výzvu - do konce roku. Z pohledu letošního 1. ledna něco nepředstavitelně nemožného, nesmyslného a totálně neuskutečnitelného. Ač jde fakt o prkotinu. Dva hloupoučké shyby. Jo bývávalo. Začalo to s nimi asi jako v únoru s kliky o stůl. Tedy s uvolněnýma nohama na 5. žbrdlince žebřin (odspodu), na nichž je přidělaná hrazda. Vzhledem k tomu, že hrazdu i se žebřinami máme v práci a to na chodbě, plížím se tam aspoň dvakrát denně jako lupič a jak se něco šustne jsem dole :) Sice si děláme s jednou maličkou a drobnou kolegyní legraci, že se mi nakonec zavěsí na nohy a "pojedu", ale zůstaňme při zemi...
Dnes mě po shlédnutí části jednoho staršího Zuzčina workoutu napadlo, co kdybych konečně jednu nohu nechala viset? No a ono to šlo. Jak "překvapivé", že to nebyl až zase takový problém. Tak z tohoto, dnešního úhlu to vidím nejmíň na těch dvou shybech (v pubertě hračka s prstem v nose), ale možná i zauvažuji o té zátěži. Pokud do té doby odstraním další část "ochranného" tukového obalu, ten rozdíl nebude až tak děsný... :D:D