Den blbec

Ráno si v klidu vstanete, učiníte potřebné, přičemž se nikde nezdržíte, poskládáte všechno do tašky, tu pověsíte na kliku, jdete se obléknout. Když jste v negližé, otočíte náhodně manželův mobil a bílé světýlko ukazuje neuvěřitelný čas 6:34. Vytřeštíte oči. V tu dobu už jste normálně na půl cestě k autobusu. No nic, pojedete autem. Ne. Autem ne, protože musíte k bankomatu a ten je kousek od zastávky a nedá se tam parkovat. Tak dobrá, busem.

Hodíte na sebe fungl nový prošívaný zimní kabát ("na zkoušku", je-li v něm teplo - dvě zimy jste mrzli v super zimní bundě, která měla sice fůru vychytávek, ale krom nich taky ještě větší fůru nezateplených míst, pač byla jaksi sportovní), popadnete tašku, za dveřmi dva pytle s odpadem a úprkem sbíháte pět pater - momentálně bez výtahu (čtvrtý týden v rekonstrukci).

Venku krápe. Ostatně, krápe celou noc, tak jaképak překvapení. Nasadíte kapuci a pokračujete v dumání o kapkách ve vzduchu...

"No ale před chvílí jsem na mobilu viděla, že mrak už je pryč, tak co ten déšť? Mobil! Sakra, dala jsem ho do tašky??? No jasně, zůstal v koupelně!!!
... Au, proč mě bolí to chodidlo? Ty jsi pako, včera sis při cvičení nechala kettlebell pod nohama a zadupla ho, máš tam asi modřinu..."

Mírně pajdajíc, bez mobilu, ve vlhnoucím kabátu přejdete křižovatku a blížíte se k bankomatu. Smůla. O dvě vteřiny je rychlejší nějaký chlap. Hodíte okem doprava a vidíte, jak se blíží autobus, za nímž v závěsu jezdí ten váš "poslední možný". Dobrá. V práci je taky bankomat. Sice cizí a za poplatek, ale teď už s tím nic nenaděláte. Otočíte se na patě a pajdáte na zastávku.

V autobuse chvíli stávkuje přikládací lítačka. Až napodruhé se přístroj zazelená. Jdete si sednout a cestou ze sebe strhnete šátek z krku, chvíli zápolíte se zipem a druky. Nejraději byste kabát sundali. I ten svetr pod ním. Tričko by stačilo. Vždyť i řidič má košili s krátkými rukávy. Dobrá, dopřál nám a trošku víc přitopil... Čtvrt hodiny se dusíte ve vlastní šťávě a  chvílemi se proklínáte, proč nejste otužilec, že by fakt dneska stačilo jen pončo, nebo flísový kabátek.
Navíc jistíte, že kabát zas tak voděodolný, jak stálo na štítku, není...

***

Při vystupování rozevřete kabát, aby k vám mohl příjemný chladivý vzduch, mobil v poledne přiveze manžel, samostatnou kancelář si potichu a jen tak pro sebe pochvalujete o něco víc než obvykle - jste zasunuti mimo hlavní proud bacilů, virů a jiných fujtajblíků, kteří otravují život vašemu okolí.
Oběd uvařený podle receptu z kuchařky od paleosnadno nemá chybu. I na to pajdání zapomenete. Cestou z práce si necháte tričko a kabát, svetr srolujete do tašky k prázdným krabičkám od snídaně a oběda, pouzdra na doklady, klíčů a mobilu :)))

Zdá se, že vás - určitě i mě - čeká příjemné odpoledne :)

Neběhám odpoledne, zato pravidelně

Tento "skvost" ze mne vypadl dnes ráno, kdy se mi podařilo popadnout dech chvíli poté, co jsem přistála na sedadlo autobusu.

Už druhý týden si v našem domě užíváme nejezdící výtah (v rekonstrukci) a mě se dosud nepodařilo vyjít ráno z bytu dřív, byť o tu jednu jedinou minutku, kterou potřebuji k seběhnutí z pátého patra a díky jejíž absenci jaksi neplánovaně trénuji běh.

Celý letošní rok dumám, proč jsem ještě nevyběhla jaksi oficiálně. Ale už mám odpověď. To, že jsem se vrátila k posilování, není zdůvodněno jen tím, že se mi podařilo ovládnout ramena (a zároveň blokující se žebro), nebo se o to aspoň opravdu usilovně snažím, ale něco daleko prozaičtějšího.

V minulém roce jsem toho o běhání a běžcích přečetla opravdu hodně. Ať už v knižní podobě, či na netu. Tyto stránky sleduji se zájmem dodnes. Neříkám, že můj styl (pokud vůbec vyběhnu) je dokonalý (to by musel posoudit někdo jiný), ale zvláštní je, jak můj vztah k běhu ovlivnila jedna drobná poznámka, která mi přeskočila do hlavy z té záplavy přečtených textů. Běhat bez sluchátek v uších. Bez hudby. Potichu. Jen sama se sebou. A to byla chyba. Vím, že to bylo myšleno, aby běh byl relaxací, takové to vypláchnutí mozku. Jenomže na mě to mělo naprosto opačný účinek. Jestli mě něco dokázalo naprosto vytočit, neřku-li na.rat, bylo právě to šílené TICHO.

Na druhou stranu mi to pomohlo uvědomit si samu sebe. To, jak vlastně funguju. A že odborná a dobře míněná rada vhodná nemusí být vhodná pro každého. Člověk by neměl zapomenout poslouchat sama sebe.

Když šiju nebo se věnuju se podobné činnosti, uklidním se zcela spolehlivě a v klidu urovnám myšlenky. Potichu. Maximálně si občas pustím nějaký známý film, ale jen jako kulisu. Hudbu nikdy.

Když cvičím, mám v mobilu připravenou směs docela solidních "vypalovaček" a pouštím je stylem "co to tam bydlí za de.ila, že mu to tak řve!" Omlouvám se, sousedé, ale zajisté jste již zjistili, že ten řev trvá opravdu jen chvíli... No, a hlava je krásně zresetovaná.

Závěr: letos to již nezachráním, ale zjara to s během, doufám, zase zkusím. Zaručeně to však nebude potichu.

Ještě malá poznámka. Na svou obhajobu dodávám, že běh jsem zcela nezavrhla. Jen jsem ho převedla na trochu jinou úroveň. Každé schody (i těch 5x15 doma), co se mi postaví do cesty, vždy usilovně vybíhám. Počítám v to i stráň, po níž se pohybuji při houbaření a procházkách, i případné další šikmé plochy. (Tady jsem objevila jeden článek o běhání do schodů.)

V neposlední řadě také tu rovinku, na níž každé ráno stíhám svůj autobus...

A co vy, máte raději klid, či hudbu?