Dnes ráno, jako každý všední den, poté, co jsem zbodla svou obvyklou snídani (oříškové müsli, trochu mléka, půlka kaki churmy, trochu jablečného domácího pyré), dala jsem se do pití čaje. Jak už jsem někde zmínila, piju černý, ne příliš silný, slazený třtinovým cukrem. Naleju si do hrnku, upíjím a mezitím dělám další "ranní práce". Když už jsem byla skoro na dně hrnku, něco mě zarazilo. Ten čaj jsem zapomněla osladit, přesto žiju a navíc jsem si toho ani nevšimla! :)
Jo, jo, všechno je v hlavě. člověk si ji postaví a celou dobu tvrdí, že jinak by to nešlo a ono je to přitom tak jednoduché. Vlastně jsem nevědomky na sobě použila vlastní návod - do změn nepouštět hlavu. Tedy - pokud se chystáme na změnu, hups do ní. Jaképak otálení, přemýšlení.
Pochopitelně do rybníka se skáče až po prohledání dna, ale to je v tomto případě prohledané a jen se hledaly výmluvy, proč se nechce skočit. Ani dopoledne jsem nepocítila žádnou změnu v pocitu hladu, naopak - svačím vždycky v devět a dnes koukám na hodiny, devátá pryč a hlad ještě nikde. No pochopitelně. Neexistující cukr nerozbouřil hladinu inzulínu a ta nemohla hlásit hlad.
Jak prosté, Watsone! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat