Cesta je cíl... moje krédo (nikoli myšlenka)
a taky VYTRVALOST, TRPĚLIVOST, KLID, ROZVAHU, DOBROU MYSL A NADHLED (tolik vlastní zkušenost)

O kom?

Jmenuji se Eva, je mi 48 let, žiju v Severních Čechách a ještě minulý rok v lednu jsem se za sebe styděla. Tenhle blog jsem začala psát ve chvíli, kdy jsem začínala svou nynější cestu dolů. Tedy dolů - v centimetrech a kilogramech. Původně jsem ani netušila a hlavně nečekala, že se tato cesta stane hlavním tématem blogu. Nečekala jsem, že zdravý životní styl a cvičení s Jill Michaels, Bobem Harperem a Zuzkou Light se vlastně stane ústředním motivem a zároveň téměř smyslem mého života. Nemám v žádném případě ambice vypouštět ze své klávesnice poučná moudra, týkající se zmíněného životního stylu, budu jen ráda, pokud se můj příběh stane motivací pro někoho s podobným "velikostním" problémem a povzbuzením, že to jde i na hranici středního věku (fuj termín, mozek se mi přece zasekl někde kolem dvaadvaceti) a otravné menopauzy.

Když jsem se v létě začetla do Jilliiny knihy Zvládněte svůj metabolismus, chtíc nechtíc jsem si vzpomněla na své dětství. Mamka šla do práce, když mi bylo 9 měsíců. Od té doby se o mě přes den starala babička s dědou. Já vím, o mrtvých jen dobře, ale od babiččina odchodu je to letos devět let a já si čím dál tím víc nemůžu pomoct, ale kdykoliv jsem si v posledních letech uvědomila nějaký blok v sobě, na jeho počátku stála právě ona. Byla jsem manipulovatelné naivní dítě, když se mi řeklo "neříkej doma, že už jsi jedla", neřekla jsem to a abych byla za hodnou holčičku, nacpala do sebe další jídlo. Běžné byly naše návštěvy v (jinak dokonalém) mlíčňáku s pravidelným dortíčkem. K svačině páreček.
Mantra "musíš poslouchat" mi ještě dnes zní v uších. Prostě mě samou láskou (možná tím, že byla nevlastní, sama děti neměla a touhu po nich jsem "odnesla" já) docela vykrmila. Navíc jsem jedináček. V čemž moc problém nevidím, až na to, že jsem dodnes spíš samotář s problémy práce v týmu (typu "já sám"), ale rozmazlovaná jsem spíš nebyla, alespoň ne materiálně. Rodina dost šetřila, stavěl se dům, daleko od nás, bohužel slouží dodnes jen na dovolenou, protože se do něj nikdo z nás dosud nenastěhoval a nejspíš nenastěhuje (vzhledem ke změněné politické situaci, k zaměstnanosti v okolí, i jinak).

Ranou pubertu jsem trávila docela ráda v tělocvičně - na základní škole, kam jsem byla přeložena, byl paragánský trénink. Sice mým snem byly větroně, ale byla to alespoň nějaká cesta. Musím říct, že ze získané fyzičky jsem žila ještě několik let poté. A vlastně ještě donedávna jsem ji už nikdy takovou neměla.

Pozdní pubertu jsem již trávila povětšinou se svou tehdejší největší láskou - s větroni na nedalekém letišti. Tato láska pak víceméně plynule navázala na jinou, s níž jsem měla dva kluky a která mi zanechala spoustu nezodpovězených otázek o svém životě. Nedlouho poté, co mě (nás) navždy opustila, pronikla do mého života ta opravdová (nebojím se to říct), která trvá víc než devět let a stále překvapuje. V poslední době nejdřív žádostí o ruku, pak svatbou.

Moje velké hobby jsou masáže. Tedy nikoliv jejich přijímání, ale vykonávání. Již šestým rokem víceméně pravidelně dojíždím do sousedního města do salonu, kde své znalosti a osobní potřebu na někoho "šmatlat" provádím. Představit jsem se tenkrát přijela s deskami plnými certifikátů a rukou v ortéze po operaci karpálu (za půl roku tatáž operace na druhé ruce).
Kolik je to let, co jsem se setkala s energií reiki, asi 13 - 14? Není to podstatné. Bylo to setkání "náhodné", tak jako ostatně všechny podstatné události v životě. S reiki samostatně moc nepracuji. Za ty roky masáží jsem si vytvořila takový můj vlastní stylový mišmaš, kde i na energii dojde. Jinak mám druhý stupeň, tj. třeba i energie v prostoru a čase (na dálku a pro různé události).
Z masážních technik, mám nejradši Bowenovu techniku. Bohužel ji nemůžu zatím samostatně používat, ale ze v zoufalství vytvořené verze "australského mučení" se stala docela oblíbená technika mých opakovaných klientů (doufám, že si tohle nikdy nepřečte můj učitel :D). A ti noví vždy u ní zbystří. Originál techniky chce čas a určitou pravidelnost. Čímž nemůžu, dokud někdy nebudu ve svém, sloužit.

Druhá a delší moje oblíbená činnost je šití. Původně na mě šila mamina, pak jsem začala já šít na děti, a protože jsem nikdy neměla standardní postavu a měli jsme u nás šikovnou paní střihačku, začala jsem si šít s její pomocí a radami i na sebe. Zašprajcla jsem se poté, co jsem si podle střihu v časopisu nechala v krejčovství ušít podzimní kabátek. Hrůza. Od té chvíle jsem začala sama. Nějaký ten čas si kupuji různé časopisy se střihy a v podstatě jsem schopna ušít si cokoliv. Poslední dva roky jsem měla pauzu, letos v létě, co mi velikost konečně poklesla, jsem svůj stařičký stroj málem zavařila :)
Na druhé nešiju, vyjímkou jsou opět moje děti. I v dospělosti. Jeden deset let historicky šermoval, druhý, vlastnící dva metry výšky, toužil po dlooouuuhém zimním kabátu. A tak... Stroj se nikdy nenudil...

Literatura. Nevím, jestli se mám stydět, ale já odjakživa radši četla něco odborného. Připadalo mi smysluplnější zjistit jak se co dělá, než rozplétat něco s příběhem. Beletrie - tak kniha/rok. A ještě spíš o dovolené, nebo něco, co mě zaujme hned na první straně rukopisem, nebo z úryvků, které mi občas čte manžel.

Technika. Asi jediné, co mi opravdu činí problém, je oprava auta (benzín, voda, fridex, olej, výměna kol +, ostatní -).
Ovšem tím, že jako jedináček jsem nemusela s nikým řešit určité věci, a že první manžel radši vzal děti a odjeli na víkend na chatu, mohla jsem si doma dělat, co jsem chtěla, nemusela jsem se hádat, co kde bude stát, jakou barvu bude mít zeď... Malovat jsem začala, když mě přestalo bavit dohadovat se s profesionálním malířem, přestavět nábytek, položit PVC podlahu, vyměnit zásuvky, žárovku - není problém... Bojím se jen vody a nedělám takové ty divné práce jako svařit vodovodní potrubí, a taky už vím, že elektřina bolí a docela vyleká :) Jsem takový svůj vlastní "hodinový manžel". Docela se tím dá ušetřit :)

Kamarádi. Nejsem typ na mejdany a mám problém se vyjádřit před více lidmi najednou. To každému zvlášť plním uši ostošest :) Lidí znám fůru, snažím se být kamarádská, i když až v posledních letech jsem si začala konečně uvědomovat, že někteří lidi opravdu nejsou hodní, milí, přátelští, ale občas docela mrchy a konečně jsem se naučila říkat ne. Dalo to fušku, ale jde mi to. O návštěvy nestojím, mám ráda svůj "hrad" a když přijdu domů, už se mi nikam nechce. Od střední školy mám jednu kamarádku, jako ségru, vidět se můžeme třeba jednou do roka, přesto o sobě pořád dost víme.

Když se vrátím do letošního února, budu se opakovat - Jill, Bob, Zuzka a Nikki. A angličtina, kterou nevládnu. Ale nikdy jsem se nevymlouvala, aspoň ne při cvičení. Co šlo, přečetla jsem si v Nikkiiných překladech, abych měla představu, proč a co to vlastně cvičím, jak cvičit, abych si neublížila (fůra cviků se dá vyhledat i s návodem na netu v češtině), Zuzka vše popisuje tak dobře, že se to dá pochopit i bez zvuku, anglické názvy cviků jsem taky taky zpočátku nechápala, ale jak říkám nevymlouvám se. Některé moje známé si nechaly na jaře, když to na mně "začalo být znát", poradit co cvičit, kde to najít a všem jsem zdůraznila blog Nikki s překlady. Téměř všechny přesto o pár dní později tvrdily - jééé, to je anglickyyy... No a? Řeknu to hnusně - máš oči? Tak čum! Ono se to poddá. Já si taky ještě dnes někdy můžu ukroutit hlavu, abych viděla, kolikrát není zdůrazněné odpočítávání (ach, jak libě zní anglické číslovky, když se blíží k nule!!! :D), vím co dělat, když Bob zavelí "hold!" a vlastně jsem se ještě dodnes nedívala na překlad toho slova. Stačilo trochu zapojit i mozek. Mrzí mě, že se u toho nepobavím, jako angličtináři, kteří rozumí i vloženým vtípkům.Ve škole se nás pokoušeli naučit rusky a později francouzsky. S mizivými výsledky, jak jinak. Co nepotřebuju, to si nepamatuju. Mám pocit, že anglicky toho doteď umím jako samouk daleko víc, než si pamatuji ze školy.

Žádné komentáře:

Okomentovat