Seznámení s koulí - seminář KB5

Tak. A mám to za sebou. Vyšlo počasí, doprava, akce, které jsem měla v plánu, prostě všechno. Ještě nějakou dobu potrvá, než ze mě vyprchá ten krásný pocit, na který jsem se během uplynulé soboty naladila.

***

Otevřela jsem oči. Všude hluboká tma. Pohled na hodiny mě nepotěšil. Tři ráno. Manžel chrupkal a já vstávám v pět. Došla jsem si na toaletu, nasypala kočkám žrádlo, aby se zabavily, vrátila se do postele a chvilku jsem se pokoušela usnout. Marná snaha. Manžel se vytrvale chrupkal pořád pryč a vždy se ztišil jen na malou chvilku. Bylo po spaní a přede mnou docela dlouhý den. Jindy bych to v klidu později dohnala. Dnes ne.

Před pátou jsem vylezla z ložnice a šla si připravit jídlo na cestu. Banánové lívanečky s borůvkami + půl jablka a půl pomeranče do krabičky k obědu, dvě vejce na slanině k snídani do snídaňové krabičky a na přilepšenou do třetí krabičky druhá půlka jablka nakrájená na kousky, lehce orestovaná a krátce podušená na ghí spolu se skořicí a kardamomem. Jen do lehkého změknutí. Takový paleo štrůdlík. Občas si ho doma udělám i ve verzi s oříšky, když mě honí mlsná. Do lahve bílý čaj. Nechci riskovat trávicí potíže jakéhokoliv druhu, proto osvědčená kombinace potavin. Zeleninu doženu večer po návratu.
No jasně, nestíhám se nasnídat. Poklusem na MHD a pak do žlutého autobusu. Odmítám sluchátka, kafe, noviny, cokoliv, chci dospat noc.
Celou cestu diskutujeme se spolucestující starší dámou o ... o  všem.
Jsem v pohodě, hlad je v mezích. Něco po osmé vystupuju v Praze na Florenci. Mám skoro dvě hodiny času a po vymotání se z nádraží nabírám směr mimina. Žižkovská televizní věž jako můj orientační bod se tyčí na pohled nedaleko a poněkud na kopci, tak vyrazím. Cestu jsem si prošla předem na mapě, přesto dvakrát vytahuji mobil a orientuji se. Trochu jsem si připadala jako v Istanbulu. Podobně staré domy, prudké stoupání,  lepší ulice, žádná zeleň, zaparkovaná auta a pár lidí. Žádný horizont, dvakrát jsem o pár metrů minula ulici, kam jsem měla odbočit. Pár rozdílů přeci jen vidím. V Istanbulu to žije. Když vidím obchod, poznám, jestli funguje. Istanbul mi nesmrdí. Žižkov byl to sobotní ráno zoufalý. Okna ve vyšších patrech většinou zašlá a bez záclon. Místo všudypřítomných istanbulských koček v Praze dvě ženy venčí své psí parťáky. Docela problém, když trochu trávy jsem zahlédla jen na jednom místě. Asi to jistí Vítkov, který je takřka přes ulici. Dost spěchám, z té zdánlivé opuštěnosti začínám mít nepříjemný pocit, takže jsem ráda, když se po levé straně náhle objeví  menší park a uprostřed mimina.
Odbočím k parku a vyhledám lavičku. Opodál pod věží snídá jakási skupinka turistů, o kousek dál vyhrává hudba a dva pinglové (?) na sebe halekají. Je mi teplo, slunce se i přes devátou hodinu snaží a solidně hřeje a já, sedíc na lavičce, spokojeně vytahuju z tašky igeliťák s krabičkami. Chvíli v duchu nadávám. Vejce se po mém ranním běhu na autobus snažily opustit své určené místo a tak teď jsou všechny tři krabičky jsou rovnoměrně omatlány směsí žloutku a tuku. Naštěstí mám s sebou balíček vlhčených ubrousků a papírových kapesníčků. Postupně otírám krabičku za krabičkou a lavička se mění v nevzhledné hnízdo zkušeného bezdomovce. Ještě si otřu ruce a pustím se do vajec. A do štrůdlíku. Zapíjím trochou vody, opatrně sbírám prázdné krabičky a špinavé ubrousky a odnáším je do nedalekého odpadkového koše. Musím se pro sebe smát, protože asi opravdu vypadám dost nestandardně, i jakýsi frajírek s plechovkou čehosi v ruce mě obchází po opačné straně chodníku, slečna venčící psa ke mně ani nedojde.
K náměstí Jiřího z Poděbrad je to pár metrů, jdu zvolna, zjistím, kde je ten správný průchod domu, za nímž je gym a usedám na lavičku v parku naproti. Dvakrát za tu dobu, co tam sedím mě obkrouží tři důchodkyně se psy, jimž jsem se pokaždé na tu chvíli stala středem zájmu. Se smíchem vysvětluji, proč jsem je tak zaujala (ta vejce a slanina musí být cítit ještě teď) a čekám. Vyhlížím někoho, kdo mi bude "podezřelý".
Objevila jsem JI. Vstala jsem a šla za ní. Zmizela ve dvoře a ve chvíli, kdy zjistila, že je ještě zamčeno, jsem ji došla. Šla jsem za ní zpátky na ulici a na lavičce jsem se k ní přidala. Byla to instruktorka z FuTru, dámské verze KB5, pro dnešek členka týmu. Chvíli jsme si povídaly a pak šly spolu zkusit znovu štěstí. V gymu bylo už pár chlapů, převlékla jsem se mezi nimi. Je to chlapský gym, tak co budu dělat stydlivku. Přihlásila jsem se, dostala propozice, špendlík se znakem KB5 a rozhlídla se.
Události z následujících více než pěti hodin jsou zaznamenány ve zkratce na tomto videu. A ano, jsem tam. Bylo to super. Komplet se mi - podle chřupání aspoň dvakrát - srovnaly všechny obratle i žebra, protáhlo celé tělo a zjistila jsem, kde dělám chyby. Opět mě zamrzelo, že nemůžu do FuTru chodit pravidelně...
Co bylo dál? O tom jinde...

Seznámení s koulí na vyšší úrovni

Jako bych to minule nenapsala. Stačí trošičku pošťouchnout a začnou se dít věci. Skoro samy od sebe.

Před čtrnácti dny mi kolegyně radostně vyprávěla o posilovně, kam začala chodit (kromě jejího milovaného běhání). Pokoušela se mě tam nalákat, ale v tomhle jsem beran. Nevěřím nikomu, kdo není odborník přes koule. A to ještě ne jen tak ledajaký.

O den později pročítám emaily, ten z KB5 si celý rozkliknu, přečtu článek a bloumám po jeho okolí. Něco mě napadlo. Oči zajely na nabídku seminářů. Je vymalováno.

Od té chvíle se moje blízká budoucnost stáčí k datu 1. duben.

Jak pojedu? Co na sebe? Boty, fusky, naboso? Oběd??? Je tenhle seminář vhodný pro mě?????

Popořádku.
Dopravu vyřeším v týdnu před výletem.
Na sebe legíny a ne moc vytahané triko. Ať je vidět, jestli cviky provádím správně. O to mi jde především.
Boty bych potřebovala vlastně jen na přesuny po tělocvičně, proč je tedy jen kvůli tomu tahat takovou dálku, cvičit ale budu jako doma - naboso, případně v neklouzavých prstových ponožkách.
Oběd? No, hlady nezdechnu, to určitě ne, o to se postarám :)
Jestli je to ten nejvhodnější seminář pro mě, v podstatě začátečníka, to přesně nevím. Ale když jsem pročítala obsah těch pěti hodin, které mě čekají, myslím, že mi bude odpovězeno na dost otázek, které mám a zaručeně ještě něco navíc.

Sobota 1. dubna 2017, Praha 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1658/11

Před brlohem za brlohem

Jak se již stalo zvykem, 4. únor je takový můj osobní první jarní den.

Před čtyřmi lety jsem si řekla dost a jala se rozhýbat ztuhlé trosky, co jsem jim kdysi říkala svaly, o rok později jsem v tu dobu začala s paleo-primal stravováním a potěžkala svoji první (a zatím poslední - není sponzor...) kettlebell, minulý rok jsem pořídila domů popruhy, letos po třech měsících večerů strávených nad šicím strojem a neustále odkládající slova jdu si zacvičit, to aby manžel věděl, kam jsem zmizela, jsem se přesně 4. února zvedla a šla.
To bylo tak. Prohlížela jsem si leták Lidlu a říkám, jé, mají tam kettlebell, ale takové divné váhy a není to taková, co mám já a já přece nutně potřebuju dvacetikilo. Načež manžel ledabyle pozdvihnuv obočí, procedí - vždyť už s tím stejně necvičíš. No to pochopitelně neměl říkat. V duchu jsem odsekla "tsss!", v reálu jsem se zvedla a šla. No proklínala jsem se, jak jsem mohla. Ty tři měsíce sladkého nicnedělání se mi okamžitě vrátily jako bumerang. Připadalo mi, že všechny moje svaly někdo pečlivě promazal lepidlem a nechal zatuhnout. A to jsem se v podstatě jen tak opatrně protahovala. Druhý den to ale bylo lepší, třetí ještě lepší, čtvrtý den jsem pozdvihla zaprášenou kettlebell a byla jsem doma :) Pravda, některé většinu svalových partií budu muset - aspoň na můj vkus - hodně dlouho přemlouvat, ale jde to.
Dnes kouknu, co nového ve světě, tedy prohlížím si příspěvky blogů, které sleduji a ... on mě někdo vyslyšel!
Potřebuju takový malý dohled. Jen nepatrný. Jen takový motůrek, co mi vždycky nafackuje. Něco mezi fakt oblíbeným tričkem, co se v něm ale právě teď stydím vyjít mezi lidi, zrcadlem a kritickým pohledem oka mého muže. Ten mluví, až když je tázán, ale stojí to za to. Nelže, je stručný a to zrcadlo na mně otočí ze všech světových stran. Ví, že to na mě platí. Miluju ho za to (i když mi onehdy nevědomky polil červeným vínem moje krásné barevné narozeninové křesílko a já na to přišla, až když jsem si do něj večer sedla :D)!!!

Teď k tomu, kdo mě vyslyšel: moje záchranářka Kris.

Sleduju její blog (tedy i ten předchozí, i ten aktuální) téměř čtyři roky.
Jsme dávno každá někde jinde, ale... znáte to.
Dala jsem s ní dvě výzvy a dám i tuhle.

Je to přesně to, co potřebuju. Ten motůrek v hlavě, co mi otlouká o hlavu a línou prdel cedulku s nápisem makej, ať si neuřízneš ostudu!

Už teď se těším!

Co vy, dá to někdo taky? Stačí jen trošku chtít a vydržet!

O Drsoních

Ve čtvrtek ráno, tak jako každý týden, jela jsem do práce autem. Nic zvláštního, jen ten sníh, který od středečního večera padal, na silnicích vypadal jako pluhem nepolíbený. Nejinak tomu bylo i odpoledne, kdy jsem, jako každý čtvrtek, jela do sousedního města masírovat. Mám tyhle skluzavky moc ráda, ale čím jsem starší, tím míň toužím po lelkování spojené s čekáním na někoho, kdo by mě vytáhl z příkopu, takže jezdím opatrně. Nejsem posera, nebrzdím provoz, ale i kdybych v autě měla budíky, co na mě zamrkají, jakmile se octnu na ledě, stejně víc věřím, dámy odpustí, vlastní prdeli.
Proto při večerním návratu mi hlavou běžel pozpátku záznam se stavem cesty. Ještě jsem nepřipomněla - zásadně jezdím po okreskách. Mám to tak blíž než po čtyřproudém koridoru a ještě si zamedituju :) No a jak se tak plazím 30-40 km/h, trojka, čtyřka, v duchu i nahlas proklínajíc technické i jakékoliv jiné služby, téměř na konci mírně klesající zamrzlé bobové dráhy zřím v dálce světýlko. Aha, říkám si, taky nějaký pako muselo autem. Sklopím světla a plužím dál. Až když jsem to světlo míjela, upadla mi čelist.
CYKLISTA!
A já si stěžuju :D
Každý, komu jsem o tom bláznovi vyprávěla, si ťukal na čelo.

O dva dny později, v sobotu, jela jsem opět "na šichtu". Jak už jsem zmínila, po cestě se dá krásně meditovat. Ráno bylo jako z pohádky, růžový východ slunce, modrošedá příroda spící při cca mínus 14 stupních Celsia...
Můj bimetalový teploměr (ležící v autě) byl sice zaseklý kdesi v záporném nekonečnu, startér třikrát zaúpěl - ale moje autíčko-babička je nepřekonatelné, naskočilo na první šťouch. Cesta byla tak o 40% lepší než ve čtvrtek, ale místy se opět jelo krokem. Na stejném úseku, jen asi o dva kilásky dál mi opět padá čelist.
CYKLISTA!
A nebyl to ten samý, tady tomu světlo bliká, tomu minule svítilo nepřerušovaně.

Jsou věci, které prostě nedám...:D:D:D

Takhle nevinně vypadá ona popisovaná silnice v létě.



Za těch devět let, co takhle pendluju, mám zážitků z téhle cesty nepočítaně.

***

Dodatek.
Osobně znám asi jen jednoho člověka, kterému nemá cenu tyto dva zážitky vyprávět jako něco extra.
Máme v práci pána, co si libuje v otužování a právě v těchto dnech se chodí cachtat do příměstského přírodního koupaliště se ..... sekyrou .....

Přání k novému roku

Ohlédnutí za uběhlým rokem jsem měla udělat někdy minulý týden, ale přiznám se, jaksi jsem na to neměla kapacitu. Zato jsem v docela hodně chvílích opravdu byla tady a teď.
Celý rok nic, dokonce mi "naskočí" rameno a na poslední chvíli se tělo pomátne, jako by něco chtělo dohnat.
Hned po Štědrém dnu na mě něco lezlo a já to nemohla vyležet, protože návštěva.
Druhý svátek jsem se tedy separovala na nejvzdálenějším konci sedačky, po ruce kapesníčky, mnoho kapesníčků, domů jsem dojela vlastně po paměti, manžel oko nezamhouřil.
První den v práci se mi spustila rýma ale tušila jsem, že to není jen tak obyčejná rýma. Další den ráno se mi to potvrdilo a ještě neodbila osmá, stála jsem s receptem v lékárně. Ten Augmentin jsem opravdu přijala s povděkem. Mezitím, co jsem sebou po celý zbytek týdne pokaždé po příchodu z práce práskla do postele (díky za sedavé zaměstnání a velmi slušné zacházení), u manžela se vyklubala střevní virózka. Tu přejdu raději bez detailů.
No a protože jsme jedno tělo jedna duše, pochopitelně ve chvíli, kdy u něj trávení doznalo nápravy a zároveň jsem já přestala pátrat po nejbližší gilotině (protože mě konečně přestala bolet hlava po zaléčení sinusitidy; nechápu, co na mě ta nemoc má, že mě odmala pronásleduje), nastal Silvestr. Od rána mi opět něco bylo, to něco se změnilo v rostoucí kamének v žaludku a ... a tak jsem si střevní virózkou prošla i já. Jak nesnáším kolu, byla jsem ráda, že si aspoň něčím o půlnoci můžu připít :(
Nový rok už byl v pohodě. Zato manžel dostal kucinky...

***

 

Jinak loňský rok považuji ve všech ohledech opravdu za vysoce nadstandardní.

Jen bych měla přestat používat rčení "energie musejí být vyrovnané".

Funguje mi totiž naprosto spolehlivě už řadu let.

 

Měla bych vymyslet něco veskrze pozitivního, aby mi ten život zase nechtěl někdo "vyrovnávat" ;)

Nevíte, prosím, někdo o něčem?

 

PF 2017

Přeji klidné a ničím nerušené svátky vánoční

a bezproblémový nový rok!

 

 

Eva

Na začátku byla kapka...

... krve.

Následovaly decilitry a litry krve, později litry plazmy.

Myslela jsem, že to vyvrcholilo letos v květnu setkáním v Kaiserštejnském paláci v Praze. Z něj těch zážitků bohužel moc nemám. Při vystupování z auta mi na parkovišti upadla nožička od brýlí a hledejte šroubeček bez potřebných dioptrií... :)



Kaiserštejnský palác

* * *

Tím to ale neskončilo.
V týdnu od 14. listopadu jsem měla dovolenou. Na každý den plán krásného courání, mezitím šít a šít. Hehe. Našila jsem se opravdu ažaž. Jen to bylo něco jiného, než bylo v původním plánu. Hned v pondělí, kdy jsme se s manželem vrátili z krásné procházky (bylo fakt nádherné počasí) a nákupů, našel muž ve schránce dopis. Přesněji - podezřelý dopis. Obálku jsem roztrhala ještě ve výtahu a než jsme vyjeli do pátého patra, už jsem se držela za hlavu a neprodleně a zoufale třikrát dokola v infarktovém stavu prohledala velmi důkladně všechny své skrýše s látkami, než jsem úúúplně jinde našla tu pravou.
Na setkání s první dámou přece nemůžu v obnošených svatebních šatech!
Ještě jsem chvilku váhala mezi nazlátle hnědým brokátem a černou krajkou s tmavočervenou krepsaténovou podšívkou. Krajka vyhrála. Prolezla jsem všechny možné stránky se zmínkou o šití krajky, aby výsledek aspoň trochu dobře vypadal, ale nakonec jsem to stihla včas. Spíchla jsem si i malou kabelku. Uff... Setkání bylo následující pátek, tedy 25. 11., ve středu večer hotovo. Později jsem uznala, že černá barva nebyla špatná volba. V té zlatohnědé bych se na Pražském hradě jaksi tak trochu ztratila... :)

Proč to dělám?

Protože u nás na transfúzce je odjakživa sranda... :D



Další fotky ZDE.

Na ramenou

Chvíli jsem přemýšlela a pak hledala na blogu, odkdy mě to vlastně bolelo. Jsou tomu celé tři roky, kdy jsem se tady zmínila o bolavém rameni. Myslela jsem, že to bylo až od doby, kdy jsem si pořídila kouli a něco s ní udělala špatně. A ono to bylo dřív.

Podstatný je však závěr. Svědkem mu byl můj muž plus cca půlka města, co se poslední sobotu dopoledne nahrnula do našeho funglnového Lidlu, kde právě končily tři týdny trvající "vítací" slevy. Abych upřesnila. Náš košík měl odhadem něco do deseti kil, takže jsem si k němu hezky přidřepla (suknička nesuknička), chytla ho do teplých a zdvihla nad hlavu, abych ho zasunula do komína dalších košíků stojícího před pokladnou, že ho až pak vyložím na pás.

No a s rukama někde tam nahoře, někde nad úrovní očí jsem zničehonic zaslechla tiché CHŘUP. Ano, opravdu spíš zaslechla, protože to vůbec nezabolelo, jen jsem tu nepatrnou změnu v rameni zaregistrovala. Popravdě jsem později velmi rychle zamítla myšlenku, jak bych asi zareagovala, kdyby tomu bylo naopak. Představa sebe sama ječící bolestí, je velmi nelákavá:

... Zpomalený záběr košíku padajícího z výšky na zem, kde se z roztříštivších se lahví rozstřikují na všechny strany, na kolemstojící zákazníky a vystavené zboží kapky červeného vína, všude dopadají cákance kysané smetany a jogurtu, po podlaze se roztéká slizká směs bílků, žloutků a skořápek. Jen mléko otřesené nárazem přečkalo..... :D

Co bylo mezitím? Ne sice trvalá, ale často docela otravná bolest. Poměrně bolestivá "setkání" klíční kosti s prvním žebrem a návštěvy rehabilitace. Nutnost nosit ramena aspoň trošku zvednutá. Vlastně trvale. Loňské pokusy o běhání a odsun koule do role statisty. Letošní návrat koule na scénu a zvolnění. Větší pečlivost a vědomé provádění cviků. No co, ty cviky z rehabilitace se hodí vždycky a provádím je denně dodnes.

Pár dní je klid. Nic nebolí, celá záda se uvolnila, nechávám si trochu času, než zase začnu. V posledních týdnech jsem se cvičení vlastně ani nevěnovala. V čase, který jsem chtěla maximálně věnovat přípravě dárků jsem se věnovala šití jedněch poměrně důležitých šatů (viz následující příspěvek), později úpravě synovo zimního kabátu... No, volno mám i příští týden, tak se na to vrhnu a vyzkouším i kouli.
Musím, jinak v té svojí jeskyni zplesnivím :)

Dvě kuchařky

Původní název článku zněl Dvě kuchařky k Mikuláši... leč... jako obvykle jsem opožděná...
Vím, že Mikuláše bylo už pradááávno.  Čekala jsem, až do chvíle, kdy podle nich něco vytvořím.

Lucie Grusová vydala nové kuchařky a nešlo to, nekoupit si je.
Celá léta se receptů držím tak nějak "od oka", spíš se jimi nechávám inspirovat, ty od Lucie jsou jedny z mála, kde se opravdu snažím dodržet recepturu, postup i konečný tvar.
Proč?
Protože máme hodně podobné chuťové pohárky.
Protože její recepty mají hlavu a patu.
Navíc výtvarné zpracování e-knihy je opět na vysoké úrovni (na obrázky jsem háklivá už od školky).

Málem mě chvílemi trefil šlak. Ráno najdu v emailech, že se podává Zimní a Vánoční kuchařka a ten den na kontě momentálně vymeteno. Co to znamená? Nejenže trpět bez knih o pár hodin déle, než odpoledne cestou z práce přihodím nějaký ten peníz v bance na účet, ale následně poté doma zjistit, že mi nefunguje GoPay, což nechápu. Ale budiž. Na druhý pokus tedy zaplaceno klasicky přes internet. Nezbylo, než přežít celý celičký víkend a čekat, kdy platba dorazí Lucii na účet.
Vždyť by mi ani nechutnalo, kdyby to bylo bez problémů...
Trpělivost přináší růže, potažmo kuchařky.
Už je mám!!!
Dorazily na Mikuláše (tedy ne na svátek Mikuláše, ale 5., kdy večer chodí) dopoledne a okamžitě byly prolistovány. Že jsem mobil málem oslintala, netřeba dodávat.

A protože se to sluší, asi bych měla Mikuláši zazpívat nějakou písničku, hihi.
To už ale raději offline... :))))

Dodatek: dýňový vánoční salát chutnal celé rodině. I manželovi, který na jeho přípravu nahlížel s velikou nedůvěrou... :)

Den blbec

Ráno si v klidu vstanete, učiníte potřebné, přičemž se nikde nezdržíte, poskládáte všechno do tašky, tu pověsíte na kliku, jdete se obléknout. Když jste v negližé, otočíte náhodně manželův mobil a bílé světýlko ukazuje neuvěřitelný čas 6:34. Vytřeštíte oči. V tu dobu už jste normálně na půl cestě k autobusu. No nic, pojedete autem. Ne. Autem ne, protože musíte k bankomatu a ten je kousek od zastávky a nedá se tam parkovat. Tak dobrá, busem.

Hodíte na sebe fungl nový prošívaný zimní kabát ("na zkoušku", je-li v něm teplo - dvě zimy jste mrzli v super zimní bundě, která měla sice fůru vychytávek, ale krom nich taky ještě větší fůru nezateplených míst, pač byla jaksi sportovní), popadnete tašku, za dveřmi dva pytle s odpadem a úprkem sbíháte pět pater - momentálně bez výtahu (čtvrtý týden v rekonstrukci).

Venku krápe. Ostatně, krápe celou noc, tak jaképak překvapení. Nasadíte kapuci a pokračujete v dumání o kapkách ve vzduchu...

"No ale před chvílí jsem na mobilu viděla, že mrak už je pryč, tak co ten déšť? Mobil! Sakra, dala jsem ho do tašky??? No jasně, zůstal v koupelně!!!
... Au, proč mě bolí to chodidlo? Ty jsi pako, včera sis při cvičení nechala kettlebell pod nohama a zadupla ho, máš tam asi modřinu..."

Mírně pajdajíc, bez mobilu, ve vlhnoucím kabátu přejdete křižovatku a blížíte se k bankomatu. Smůla. O dvě vteřiny je rychlejší nějaký chlap. Hodíte okem doprava a vidíte, jak se blíží autobus, za nímž v závěsu jezdí ten váš "poslední možný". Dobrá. V práci je taky bankomat. Sice cizí a za poplatek, ale teď už s tím nic nenaděláte. Otočíte se na patě a pajdáte na zastávku.

V autobuse chvíli stávkuje přikládací lítačka. Až napodruhé se přístroj zazelená. Jdete si sednout a cestou ze sebe strhnete šátek z krku, chvíli zápolíte se zipem a druky. Nejraději byste kabát sundali. I ten svetr pod ním. Tričko by stačilo. Vždyť i řidič má košili s krátkými rukávy. Dobrá, dopřál nám a trošku víc přitopil... Čtvrt hodiny se dusíte ve vlastní šťávě a  chvílemi se proklínáte, proč nejste otužilec, že by fakt dneska stačilo jen pončo, nebo flísový kabátek.
Navíc jistíte, že kabát zas tak voděodolný, jak stálo na štítku, není...

***

Při vystupování rozevřete kabát, aby k vám mohl příjemný chladivý vzduch, mobil v poledne přiveze manžel, samostatnou kancelář si potichu a jen tak pro sebe pochvalujete o něco víc než obvykle - jste zasunuti mimo hlavní proud bacilů, virů a jiných fujtajblíků, kteří otravují život vašemu okolí.
Oběd uvařený podle receptu z kuchařky od paleosnadno nemá chybu. I na to pajdání zapomenete. Cestou z práce si necháte tričko a kabát, svetr srolujete do tašky k prázdným krabičkám od snídaně a oběda, pouzdra na doklady, klíčů a mobilu :)))

Zdá se, že vás - určitě i mě - čeká příjemné odpoledne :)