Proto při večerním návratu mi hlavou běžel pozpátku záznam se stavem cesty. Ještě jsem nepřipomněla - zásadně jezdím po okreskách. Mám to tak blíž než po čtyřproudém koridoru a ještě si zamedituju :) No a jak se tak plazím 30-40 km/h, trojka, čtyřka, v duchu i nahlas proklínajíc technické i jakékoliv jiné služby, téměř na konci mírně klesající zamrzlé bobové dráhy zřím v dálce světýlko. Aha, říkám si, taky nějaký pako muselo autem. Sklopím světla a plužím dál. Až když jsem to světlo míjela, upadla mi čelist.
CYKLISTA!
A já si stěžuju :D
Každý, komu jsem o tom bláznovi vyprávěla, si ťukal na čelo.
O dva dny později, v sobotu, jela jsem opět "na šichtu". Jak už jsem zmínila, po cestě se dá krásně meditovat. Ráno bylo jako z pohádky, růžový východ slunce, modrošedá příroda spící při cca mínus 14 stupních Celsia...
Můj bimetalový teploměr (ležící v autě) byl sice zaseklý kdesi v záporném nekonečnu, startér třikrát zaúpěl - ale moje autíčko-babička je nepřekonatelné, naskočilo na první šťouch. Cesta byla tak o 40% lepší než ve čtvrtek, ale místy se opět jelo krokem. Na stejném úseku, jen asi o dva kilásky dál mi opět padá čelist.
CYKLISTA!
A nebyl to ten samý, tady tomu světlo bliká, tomu minule svítilo nepřerušovaně.
Jsou věci, které prostě nedám...:D:D:D
Takhle nevinně vypadá ona popisovaná silnice v létě. |
Za těch devět let, co takhle pendluju, mám zážitků z téhle cesty nepočítaně.
***
Dodatek.
Osobně znám asi jen jednoho člověka, kterému nemá cenu tyto dva zážitky vyprávět jako něco extra.
Máme v práci pána, co si libuje v otužování a právě v těchto dnech se chodí cachtat do příměstského přírodního koupaliště se ..... sekyrou .....