Seznámení s koulí - seminář KB5

Tak. A mám to za sebou. Vyšlo počasí, doprava, akce, které jsem měla v plánu, prostě všechno. Ještě nějakou dobu potrvá, než ze mě vyprchá ten krásný pocit, na který jsem se během uplynulé soboty naladila.

***

Otevřela jsem oči. Všude hluboká tma. Pohled na hodiny mě nepotěšil. Tři ráno. Manžel chrupkal a já vstávám v pět. Došla jsem si na toaletu, nasypala kočkám žrádlo, aby se zabavily, vrátila se do postele a chvilku jsem se pokoušela usnout. Marná snaha. Manžel se vytrvale chrupkal pořád pryč a vždy se ztišil jen na malou chvilku. Bylo po spaní a přede mnou docela dlouhý den. Jindy bych to v klidu později dohnala. Dnes ne.

Před pátou jsem vylezla z ložnice a šla si připravit jídlo na cestu. Banánové lívanečky s borůvkami + půl jablka a půl pomeranče do krabičky k obědu, dvě vejce na slanině k snídani do snídaňové krabičky a na přilepšenou do třetí krabičky druhá půlka jablka nakrájená na kousky, lehce orestovaná a krátce podušená na ghí spolu se skořicí a kardamomem. Jen do lehkého změknutí. Takový paleo štrůdlík. Občas si ho doma udělám i ve verzi s oříšky, když mě honí mlsná. Do lahve bílý čaj. Nechci riskovat trávicí potíže jakéhokoliv druhu, proto osvědčená kombinace potavin. Zeleninu doženu večer po návratu.
No jasně, nestíhám se nasnídat. Poklusem na MHD a pak do žlutého autobusu. Odmítám sluchátka, kafe, noviny, cokoliv, chci dospat noc.
Celou cestu diskutujeme se spolucestující starší dámou o ... o  všem.
Jsem v pohodě, hlad je v mezích. Něco po osmé vystupuju v Praze na Florenci. Mám skoro dvě hodiny času a po vymotání se z nádraží nabírám směr mimina. Žižkovská televizní věž jako můj orientační bod se tyčí na pohled nedaleko a poněkud na kopci, tak vyrazím. Cestu jsem si prošla předem na mapě, přesto dvakrát vytahuji mobil a orientuji se. Trochu jsem si připadala jako v Istanbulu. Podobně staré domy, prudké stoupání,  lepší ulice, žádná zeleň, zaparkovaná auta a pár lidí. Žádný horizont, dvakrát jsem o pár metrů minula ulici, kam jsem měla odbočit. Pár rozdílů přeci jen vidím. V Istanbulu to žije. Když vidím obchod, poznám, jestli funguje. Istanbul mi nesmrdí. Žižkov byl to sobotní ráno zoufalý. Okna ve vyšších patrech většinou zašlá a bez záclon. Místo všudypřítomných istanbulských koček v Praze dvě ženy venčí své psí parťáky. Docela problém, když trochu trávy jsem zahlédla jen na jednom místě. Asi to jistí Vítkov, který je takřka přes ulici. Dost spěchám, z té zdánlivé opuštěnosti začínám mít nepříjemný pocit, takže jsem ráda, když se po levé straně náhle objeví  menší park a uprostřed mimina.
Odbočím k parku a vyhledám lavičku. Opodál pod věží snídá jakási skupinka turistů, o kousek dál vyhrává hudba a dva pinglové (?) na sebe halekají. Je mi teplo, slunce se i přes devátou hodinu snaží a solidně hřeje a já, sedíc na lavičce, spokojeně vytahuju z tašky igeliťák s krabičkami. Chvíli v duchu nadávám. Vejce se po mém ranním běhu na autobus snažily opustit své určené místo a tak teď jsou všechny tři krabičky jsou rovnoměrně omatlány směsí žloutku a tuku. Naštěstí mám s sebou balíček vlhčených ubrousků a papírových kapesníčků. Postupně otírám krabičku za krabičkou a lavička se mění v nevzhledné hnízdo zkušeného bezdomovce. Ještě si otřu ruce a pustím se do vajec. A do štrůdlíku. Zapíjím trochou vody, opatrně sbírám prázdné krabičky a špinavé ubrousky a odnáším je do nedalekého odpadkového koše. Musím se pro sebe smát, protože asi opravdu vypadám dost nestandardně, i jakýsi frajírek s plechovkou čehosi v ruce mě obchází po opačné straně chodníku, slečna venčící psa ke mně ani nedojde.
K náměstí Jiřího z Poděbrad je to pár metrů, jdu zvolna, zjistím, kde je ten správný průchod domu, za nímž je gym a usedám na lavičku v parku naproti. Dvakrát za tu dobu, co tam sedím mě obkrouží tři důchodkyně se psy, jimž jsem se pokaždé na tu chvíli stala středem zájmu. Se smíchem vysvětluji, proč jsem je tak zaujala (ta vejce a slanina musí být cítit ještě teď) a čekám. Vyhlížím někoho, kdo mi bude "podezřelý".
Objevila jsem JI. Vstala jsem a šla za ní. Zmizela ve dvoře a ve chvíli, kdy zjistila, že je ještě zamčeno, jsem ji došla. Šla jsem za ní zpátky na ulici a na lavičce jsem se k ní přidala. Byla to instruktorka z FuTru, dámské verze KB5, pro dnešek členka týmu. Chvíli jsme si povídaly a pak šly spolu zkusit znovu štěstí. V gymu bylo už pár chlapů, převlékla jsem se mezi nimi. Je to chlapský gym, tak co budu dělat stydlivku. Přihlásila jsem se, dostala propozice, špendlík se znakem KB5 a rozhlídla se.
Události z následujících více než pěti hodin jsou zaznamenány ve zkratce na tomto videu. A ano, jsem tam. Bylo to super. Komplet se mi - podle chřupání aspoň dvakrát - srovnaly všechny obratle i žebra, protáhlo celé tělo a zjistila jsem, kde dělám chyby. Opět mě zamrzelo, že nemůžu do FuTru chodit pravidelně...
Co bylo dál? O tom jinde...

Seznámení s koulí na vyšší úrovni

Jako bych to minule nenapsala. Stačí trošičku pošťouchnout a začnou se dít věci. Skoro samy od sebe.

Před čtrnácti dny mi kolegyně radostně vyprávěla o posilovně, kam začala chodit (kromě jejího milovaného běhání). Pokoušela se mě tam nalákat, ale v tomhle jsem beran. Nevěřím nikomu, kdo není odborník přes koule. A to ještě ne jen tak ledajaký.

O den později pročítám emaily, ten z KB5 si celý rozkliknu, přečtu článek a bloumám po jeho okolí. Něco mě napadlo. Oči zajely na nabídku seminářů. Je vymalováno.

Od té chvíle se moje blízká budoucnost stáčí k datu 1. duben.

Jak pojedu? Co na sebe? Boty, fusky, naboso? Oběd??? Je tenhle seminář vhodný pro mě?????

Popořádku.
Dopravu vyřeším v týdnu před výletem.
Na sebe legíny a ne moc vytahané triko. Ať je vidět, jestli cviky provádím správně. O to mi jde především.
Boty bych potřebovala vlastně jen na přesuny po tělocvičně, proč je tedy jen kvůli tomu tahat takovou dálku, cvičit ale budu jako doma - naboso, případně v neklouzavých prstových ponožkách.
Oběd? No, hlady nezdechnu, to určitě ne, o to se postarám :)
Jestli je to ten nejvhodnější seminář pro mě, v podstatě začátečníka, to přesně nevím. Ale když jsem pročítala obsah těch pěti hodin, které mě čekají, myslím, že mi bude odpovězeno na dost otázek, které mám a zaručeně ještě něco navíc.

Sobota 1. dubna 2017, Praha 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1658/11

Před brlohem za brlohem

Jak se již stalo zvykem, 4. únor je takový můj osobní první jarní den.

Před čtyřmi lety jsem si řekla dost a jala se rozhýbat ztuhlé trosky, co jsem jim kdysi říkala svaly, o rok později jsem v tu dobu začala s paleo-primal stravováním a potěžkala svoji první (a zatím poslední - není sponzor...) kettlebell, minulý rok jsem pořídila domů popruhy, letos po třech měsících večerů strávených nad šicím strojem a neustále odkládající slova jdu si zacvičit, to aby manžel věděl, kam jsem zmizela, jsem se přesně 4. února zvedla a šla.
To bylo tak. Prohlížela jsem si leták Lidlu a říkám, jé, mají tam kettlebell, ale takové divné váhy a není to taková, co mám já a já přece nutně potřebuju dvacetikilo. Načež manžel ledabyle pozdvihnuv obočí, procedí - vždyť už s tím stejně necvičíš. No to pochopitelně neměl říkat. V duchu jsem odsekla "tsss!", v reálu jsem se zvedla a šla. No proklínala jsem se, jak jsem mohla. Ty tři měsíce sladkého nicnedělání se mi okamžitě vrátily jako bumerang. Připadalo mi, že všechny moje svaly někdo pečlivě promazal lepidlem a nechal zatuhnout. A to jsem se v podstatě jen tak opatrně protahovala. Druhý den to ale bylo lepší, třetí ještě lepší, čtvrtý den jsem pozdvihla zaprášenou kettlebell a byla jsem doma :) Pravda, některé většinu svalových partií budu muset - aspoň na můj vkus - hodně dlouho přemlouvat, ale jde to.
Dnes kouknu, co nového ve světě, tedy prohlížím si příspěvky blogů, které sleduji a ... on mě někdo vyslyšel!
Potřebuju takový malý dohled. Jen nepatrný. Jen takový motůrek, co mi vždycky nafackuje. Něco mezi fakt oblíbeným tričkem, co se v něm ale právě teď stydím vyjít mezi lidi, zrcadlem a kritickým pohledem oka mého muže. Ten mluví, až když je tázán, ale stojí to za to. Nelže, je stručný a to zrcadlo na mně otočí ze všech světových stran. Ví, že to na mě platí. Miluju ho za to (i když mi onehdy nevědomky polil červeným vínem moje krásné barevné narozeninové křesílko a já na to přišla, až když jsem si do něj večer sedla :D)!!!

Teď k tomu, kdo mě vyslyšel: moje záchranářka Kris.

Sleduju její blog (tedy i ten předchozí, i ten aktuální) téměř čtyři roky.
Jsme dávno každá někde jinde, ale... znáte to.
Dala jsem s ní dvě výzvy a dám i tuhle.

Je to přesně to, co potřebuju. Ten motůrek v hlavě, co mi otlouká o hlavu a línou prdel cedulku s nápisem makej, ať si neuřízneš ostudu!

Už teď se těším!

Co vy, dá to někdo taky? Stačí jen trošku chtít a vydržet!

Neběhám odpoledne, zato pravidelně

Tento "skvost" ze mne vypadl dnes ráno, kdy se mi podařilo popadnout dech chvíli poté, co jsem přistála na sedadlo autobusu.

Už druhý týden si v našem domě užíváme nejezdící výtah (v rekonstrukci) a mě se dosud nepodařilo vyjít ráno z bytu dřív, byť o tu jednu jedinou minutku, kterou potřebuji k seběhnutí z pátého patra a díky jejíž absenci jaksi neplánovaně trénuji běh.

Celý letošní rok dumám, proč jsem ještě nevyběhla jaksi oficiálně. Ale už mám odpověď. To, že jsem se vrátila k posilování, není zdůvodněno jen tím, že se mi podařilo ovládnout ramena (a zároveň blokující se žebro), nebo se o to aspoň opravdu usilovně snažím, ale něco daleko prozaičtějšího.

V minulém roce jsem toho o běhání a běžcích přečetla opravdu hodně. Ať už v knižní podobě, či na netu. Tyto stránky sleduji se zájmem dodnes. Neříkám, že můj styl (pokud vůbec vyběhnu) je dokonalý (to by musel posoudit někdo jiný), ale zvláštní je, jak můj vztah k běhu ovlivnila jedna drobná poznámka, která mi přeskočila do hlavy z té záplavy přečtených textů. Běhat bez sluchátek v uších. Bez hudby. Potichu. Jen sama se sebou. A to byla chyba. Vím, že to bylo myšleno, aby běh byl relaxací, takové to vypláchnutí mozku. Jenomže na mě to mělo naprosto opačný účinek. Jestli mě něco dokázalo naprosto vytočit, neřku-li na.rat, bylo právě to šílené TICHO.

Na druhou stranu mi to pomohlo uvědomit si samu sebe. To, jak vlastně funguju. A že odborná a dobře míněná rada vhodná nemusí být vhodná pro každého. Člověk by neměl zapomenout poslouchat sama sebe.

Když šiju nebo se věnuju se podobné činnosti, uklidním se zcela spolehlivě a v klidu urovnám myšlenky. Potichu. Maximálně si občas pustím nějaký známý film, ale jen jako kulisu. Hudbu nikdy.

Když cvičím, mám v mobilu připravenou směs docela solidních "vypalovaček" a pouštím je stylem "co to tam bydlí za de.ila, že mu to tak řve!" Omlouvám se, sousedé, ale zajisté jste již zjistili, že ten řev trvá opravdu jen chvíli... No, a hlava je krásně zresetovaná.

Závěr: letos to již nezachráním, ale zjara to s během, doufám, zase zkusím. Zaručeně to však nebude potichu.

Ještě malá poznámka. Na svou obhajobu dodávám, že běh jsem zcela nezavrhla. Jen jsem ho převedla na trochu jinou úroveň. Každé schody (i těch 5x15 doma), co se mi postaví do cesty, vždy usilovně vybíhám. Počítám v to i stráň, po níž se pohybuji při houbaření a procházkách, i případné další šikmé plochy. (Tady jsem objevila jeden článek o běhání do schodů.)

V neposlední řadě také tu rovinku, na níž každé ráno stíhám svůj autobus...

A co vy, máte raději klid, či hudbu?

Snad se bez té plastiky nakonec obejdu

Mno, jak jen to co nejkulantněji napsat. Třeba něco ve smyslu - jsem momentálně v objemu???
Jak jen omluvit ústup o jednu dírku na koženém pásku kalhot, kde jsem před rokem už už málem postupovala na druhou (lepší) stranu? No, těžko.

Nejvyšší čas...

...neboť jsem si již dost dlouho nerozbila hubu... :)))

 

No prostě mi to nedalo, a tak když jsem se dnes cestou z práce zastavila jen tak "kočkám pro mléko" v nedalekém Lidlu, takhle to dopadlo.
Nejdřív jsem si ho všimla.
Pak jsem si vzpomněla, že jsem ho viděla v letáku.
Pak jsem si vzpomněla, že jsem si ho už dávno chtěla pořídit a že jsem měla i stažený odkaz na stránky, kde byla znázorněna i jeho domácí výroba.
Pak jsem se pro něj vrátila skoro až od pokladny. A bylo vymalováno.

Zatím jsem ho zkusila jen tak trošku, abych otestovala nosnost a navíc jsem byla po večeři a asi tři čtvrtě litru vypitého tureckého čaje. Až se líp seznámíme a prubnu ho pořádně, určitě dám vědět.

Perlička. O metr dál se v regále válely kettlebell (jak jsem se dočetla, jsou ženského rodu, asi z ruštiny podle vzoru girja či bulina). Málem jsem se počurala smíchy, když jsem lapila jednu desetikilovku do ruky a ... ono nic. Ani jsem s ní nepohnula. Ač doma si běžně pohazuji dvanáctikilem. No nechápu, ale co už.

Dodatek. Zdá se, že se zde budu vyskytovat přece jen častěji. Manžel si po dlouhé době sebepřemlouvání pořídil nové pécé, tedy písí, tedy novou bednu, takže ta jeho prabába na kliku skončila konečně v propadlišti dějin a vzhledem k jeho oblíbené večerní činnosti, kterou je televizní program, což již delší dobu není můj šá čá (šálek čaje), mi jeho nová hračka zůstane v tu dobu k dispozici. Tak uvidíme...

Error...

Však to znáte. Ne vždy to, co si myslíme a v co doufáme, je pravda. Ten pes může být zakopaný na docela jiné zahradě...

Mozek v cíli

Kdepak, nezmizela jsem ze světa (neříkám, že by si to občas někdo nepřál :D),

ale mám připravenou omluvenku:

Tělo je ještě na cestě (a nějakou dobu na ní zaručeně zůstane, alespoň soudíc na první a potažmo i na druhý pohled :D), zato hlava má po letech bloudění stoprocentně jasno.
V hlavě je řád, klid a mír. Aspoň většinou :)
Tělo ji poslouchá, i když ... občas má taky svou hlavu :D
No, jako celek to není ale tak hrozné. Aspoň při pohledu zevnitř.
Důležité pro mne je, že nepanikařím, když nastane období stagnace v mírách a na váze. Vím, že cesta mého těla je správná. Protože mozek už je v cíli. Opakuji se. Opakování matka moudrosti :)

Jak swingovat

1. Nehrbte se. Mějte ramena zpevněná - táhněte je dozadu. Vaše páteř musí být rovná.
2. Toto není dřep. Zavěste se v kyčlích, zadek tlačte dozadu, tak,abyste pocítila zadní strany stehen.
3. Během švihu zpevněte jádro a břišní svalstvo tak, aby se chránila páteř a neprohýbala záda.

Dozadu - nádech, dopředu - výdech (taky jsem to dělala obráceně, než jsem viděla pořádné video)
Během cvičení udržujte svou hmotnost na patách.

 

 

 

Pro ty, kteří čekali něco o stejnojmenném hudebním stylu: ano, takový swing, když se povede...

Což takhle prkenná výzva?

Tuhle výzvu jsem našla nedávno kdesi na FB a připadá mi jako docela smysluplná. Její začátek je tak trochu úsměvný, později doporučuji dát si před sebe něco k přečtení, aby čas lépe utíkal. Machři vydrží i přes hodinu, ale to nás nemusí až tak iritovat. Vždyť hecnout se dá kdykoliv a postupně přidávat čas není zakazáno.

Můj první TGU

Byl na každou stranu zatím poloviční, tedy jen fáze nahoru, dolů jsem si po předešlém cvičení dnes netroufla :-) Byl to takový první malý pokus, ale jsem ráda, že jsem se k němu odhodlala.

Pyramida odjinud

Tohle cvičení jsem si stáhla od Nikki kdysi před rokem a dnes jsem ho konečně zkusila. Stačila dvě kola. (Trochu jsem to včera přehnala s dřepy a činkami.) Taky "lunges" dělala pokaždé jen ty normální, na místě, kliky dámské. Zvládám i pánské, ale ještě si na nich tolik nepošušňám :-)
Už párkrát, tedy i dnes, se mi zbláznil sporttester, doufám, že to bude jen chtít vyměnit baterku, takže ani nevím, jak moc si to užilo tělo. Já v pohodě. Tedy až na tricep dips... ty tricáky musím do léta ještě pořádně vytunit :-) :-) :-)

Jo a pozor! Když jsem se konečně po cvičení rozehřála (už aby bylo léto), zkusila jsem dřepy na jedné noze. Ne pistolsky, ale takové ty "normální", s podřepem na koleno pokrčené nohy. No a hurá, šlo to, jen jsem se přidržovala stolu kvůli rovnováze. Není důvod, proč toho někdy pořádně nevyužít :-)