Cesta je cíl... moje krédo (nikoli myšlenka)
a taky VYTRVALOST, TRPĚLIVOST, KLID, ROZVAHU, DOBROU MYSL A NADHLED (tolik vlastní zkušenost)

pátek 23. prosince 2016

PF 2017

Přeji klidné a ničím nerušené svátky vánoční
a bezproblémový nový rok!
 
 
Eva

čtvrtek 22. prosince 2016

Na začátku byla kapka...

... krve.
Následovaly decilitry a litry krve, později litry plazmy.

Myslela jsem, že to vyvrcholilo letos v květnu setkáním v Kaiserštejnském paláci v Praze. Z něj těch zážitků bohužel moc nemám. Při vystupování z auta mi na parkovišti upadla nožička od brýlí a hledejte šroubeček bez potřebných dioptrií... :)

Kaiserštejnský palác
* * *
Tím to ale neskončilo.
V týdnu od 14. listopadu jsem měla dovolenou. Na každý den plán krásného courání, mezitím šít a šít. Hehe. Našila jsem se opravdu ažaž. Jen to bylo něco jiného, než bylo v původním plánu. Hned v pondělí, kdy jsme se s manželem vrátili z krásné procházky (bylo fakt nádherné počasí) a nákupů, našel muž ve schránce dopis. Přesněji - podezřelý dopis. Obálku jsem roztrhala ještě ve výtahu a než jsme vyjeli do pátého patra, už jsem se držela za hlavu a neprodleně a zoufale třikrát dokola v infarktovém stavu prohledala velmi důkladně všechny své skrýše s látkami, než jsem úúúplně jinde našla tu pravou.
Na setkání s první dámou přece nemůžu v obnošených svatebních šatech!
Ještě jsem chvilku váhala mezi nazlátle hnědým brokátem a černou krajkou s tmavočervenou krepsaténovou podšívkou. Krajka vyhrála. Prolezla jsem všechny možné stránky se zmínkou o šití krajky, aby výsledek aspoň trochu dobře vypadal, ale nakonec jsem to stihla včas. Spíchla jsem si i malou kabelku. Uff... Setkání bylo následující pátek, tedy 25. 11., ve středu večer hotovo. Později jsem uznala, že černá barva nebyla špatná volba. V té zlatohnědé bych se na Pražském hradě jaksi tak trochu ztratila... :)

Proč to dělám?
Protože u nás na transfúzce je odjakživa sranda... :D

Další fotky ZDE.

pátek 9. prosince 2016

Na ramenou

Chvíli jsem přemýšlela a pak hledala na blogu, odkdy mě to vlastně bolelo. Jsou tomu celé tři roky, kdy jsem se tady zmínila o bolavém rameni. Myslela jsem, že to bylo až od doby, kdy jsem si pořídila kouli a něco s ní udělala špatně. A ono to bylo dřív.

Podstatný je však závěr. Svědkem mu byl můj muž plus cca půlka města, co se poslední sobotu dopoledne nahrnula do našeho funglnového Lidlu, kde právě končily tři týdny trvající "vítací" slevy. Abych upřesnila. Náš košík měl odhadem něco do deseti kil, takže jsem si k němu hezky přidřepla (suknička nesuknička), chytla ho do teplých a zdvihla nad hlavu, abych ho zasunula do komína dalších košíků stojícího před pokladnou, že ho až pak vyložím na pás.

No a s rukama někde tam nahoře, někde nad úrovní očí jsem zničehonic zaslechla tiché CHŘUP. Ano, opravdu spíš zaslechla, protože to vůbec nezabolelo, jen jsem tu nepatrnou změnu v rameni zaregistrovala. Popravdě jsem později velmi rychle zamítla myšlenku, jak bych asi zareagovala, kdyby tomu bylo naopak. Představa sebe sama ječící bolestí, je velmi nelákavá:

... Zpomalený záběr košíku padajícího z výšky na zem, kde se z roztříštivších se lahví rozstřikují na všechny strany, na kolemstojící zákazníky a vystavené zboží kapky červeného vína, všude dopadají cákance kysané smetany a jogurtu, po podlaze se roztéká slizká směs bílků, žloutků a skořápek. Jen mléko otřesené nárazem přečkalo..... :D

Co bylo mezitím? Ne sice trvalá, ale často docela otravná bolest. Poměrně bolestivá "setkání" klíční kosti s prvním žebrem a návštěvy rehabilitace. Nutnost nosit ramena aspoň trošku zvednutá. Vlastně trvale. Loňské pokusy o běhání a odsun koule do role statisty. Letošní návrat koule na scénu a zvolnění. Větší pečlivost a vědomé provádění cviků. No co, ty cviky z rehabilitace se hodí vždycky a provádím je denně dodnes.

Pár dní je klid. Nic nebolí, celá záda se uvolnila, nechávám si trochu času, než zase začnu. V posledních týdnech jsem se cvičení vlastně ani nevěnovala. V čase, který jsem chtěla maximálně věnovat přípravě dárků jsem se věnovala šití jedněch poměrně důležitých šatů (viz následující příspěvek), později úpravě synovo zimního kabátu... No, volno mám i příští týden, tak se na to vrhnu a vyzkouším i kouli.
Musím, jinak v té svojí jeskyni zplesnivím :)

pondělí 5. prosince 2016

Dvě kuchařky

Původní název článku zněl Dvě kuchařky k Mikuláši... leč... jako obvykle jsem opožděná...
Vím, že Mikuláše bylo už pradááávno.  Čekala jsem, až do chvíle, kdy podle nich něco vytvořím.

Lucie Grusová vydala nové kuchařky a nešlo to, nekoupit si je.
Celá léta se receptů držím tak nějak "od oka", spíš se jimi nechávám inspirovat, ty od Lucie jsou jedny z mála, kde se opravdu snažím dodržet recepturu, postup i konečný tvar.
Proč?
Protože máme hodně podobné chuťové pohárky.
Protože její recepty mají hlavu a patu.
Navíc výtvarné zpracování e-knihy je opět na vysoké úrovni (na obrázky jsem háklivá už od školky).

Málem mě chvílemi trefil šlak. Ráno najdu v emailech, že se podává Zimní a Vánoční kuchařka a ten den na kontě momentálně vymeteno. Co to znamená? Nejenže trpět bez knih o pár hodin déle, než odpoledne cestou z práce přihodím nějaký ten peníz v bance na účet, ale následně poté doma zjistit, že mi nefunguje GoPay, což nechápu. Ale budiž. Na druhý pokus tedy zaplaceno klasicky přes internet. Nezbylo, než přežít celý celičký víkend a čekat, kdy platba dorazí Lucii na účet.
Vždyť by mi ani nechutnalo, kdyby to bylo bez problémů...
Trpělivost přináší růže, potažmo kuchařky.
Už je mám!!!
Dorazily na Mikuláše (tedy ne na svátek Mikuláše, ale 5., kdy večer chodí) dopoledne a okamžitě byly prolistovány. Že jsem mobil málem oslintala, netřeba dodávat.

A protože se to sluší, asi bych měla Mikuláši zazpívat nějakou písničku, hihi.
To už ale raději offline... :))))

Dodatek: dýňový vánoční salát chutnal celé rodině. I manželovi, který na jeho přípravu nahlížel s velikou nedůvěrou... :)

pondělí 24. října 2016

Den blbec

Ráno si v klidu vstanete, učiníte potřebné, přičemž se nikde nezdržíte, poskládáte všechno do tašky, tu pověsíte na kliku, jdete se obléknout. Když jste v negližé, otočíte náhodně manželův mobil a bílé světýlko ukazuje neuvěřitelný čas 6:34. Vytřeštíte oči. V tu dobu už jste normálně na půl cestě k autobusu. No nic, pojedete autem. Ne. Autem ne, protože musíte k bankomatu a ten je kousek od zastávky a nedá se tam parkovat. Tak dobrá, busem.

Hodíte na sebe fungl nový prošívaný zimní kabát ("na zkoušku", je-li v něm teplo - dvě zimy jste mrzli v super zimní bundě, která měla sice fůru vychytávek, ale krom nich taky ještě větší fůru nezateplených míst, pač byla jaksi sportovní), popadnete tašku, za dveřmi dva pytle s odpadem a úprkem sbíháte pět pater - momentálně bez výtahu (čtvrtý týden v rekonstrukci).

Venku krápe. Ostatně, krápe celou noc, tak jaképak překvapení. Nasadíte kapuci a pokračujete v dumání o kapkách ve vzduchu...

"No ale před chvílí jsem na mobilu viděla, že mrak už je pryč, tak co ten déšť? Mobil! Sakra, dala jsem ho do tašky??? No jasně, zůstal v koupelně!!!
... Au, proč mě bolí to chodidlo? Ty jsi pako, včera sis při cvičení nechala kettlebell pod nohama a zadupla ho, máš tam asi modřinu..."

Mírně pajdajíc, bez mobilu, ve vlhnoucím kabátu přejdete křižovatku a blížíte se k bankomatu. Smůla. O dvě vteřiny je rychlejší nějaký chlap. Hodíte okem doprava a vidíte, jak se blíží autobus, za nímž v závěsu jezdí ten váš "poslední možný". Dobrá. V práci je taky bankomat. Sice cizí a za poplatek, ale teď už s tím nic nenaděláte. Otočíte se na patě a pajdáte na zastávku.

V autobuse chvíli stávkuje přikládací lítačka. Až napodruhé se přístroj zazelená. Jdete si sednout a cestou ze sebe strhnete šátek z krku, chvíli zápolíte se zipem a druky. Nejraději byste kabát sundali. I ten svetr pod ním. Tričko by stačilo. Vždyť i řidič má košili s krátkými rukávy. Dobrá, dopřál nám a trošku víc přitopil... Čtvrt hodiny se dusíte ve vlastní šťávě a  chvílemi se proklínáte, proč nejste otužilec, že by fakt dneska stačilo jen pončo, nebo flísový kabátek.
Navíc jistíte, že kabát zas tak voděodolný, jak stálo na štítku, není...

***

Při vystupování rozevřete kabát, aby k vám mohl příjemný chladivý vzduch, mobil v poledne přiveze manžel, samostatnou kancelář si potichu a jen tak pro sebe pochvalujete o něco víc než obvykle - jste zasunuti mimo hlavní proud bacilů, virů a jiných fujtajblíků, kteří otravují život vašemu okolí.
Oběd uvařený podle receptu z kuchařky od paleosnadno nemá chybu. I na to pajdání zapomenete. Cestou z práce si necháte tričko a kabát, svetr srolujete do tašky k prázdným krabičkám od snídaně a oběda, pouzdra na doklady, klíčů a mobilu :)))

Zdá se, že vás - určitě i mě - čeká příjemné odpoledne :)

středa 19. října 2016

Neběhám odpoledne, zato pravidelně

Tento "skvost" ze mne vypadl dnes ráno, kdy se mi podařilo popadnout dech chvíli poté, co jsem přistála na sedadlo autobusu.

Už druhý týden si v našem domě užíváme nejezdící výtah (v rekonstrukci) a mě se dosud nepodařilo vyjít ráno z bytu dřív, byť o tu jednu jedinou minutku, kterou potřebuji k seběhnutí z pátého patra a díky jejíž absenci jaksi neplánovaně trénuji běh.

Celý letošní rok dumám, proč jsem ještě nevyběhla jaksi oficiálně. Ale už mám odpověď. To, že jsem se vrátila k posilování, není zdůvodněno jen tím, že se mi podařilo ovládnout ramena (a zároveň blokující se žebro), nebo se o to aspoň opravdu usilovně snažím, ale něco daleko prozaičtějšího.

V minulém roce jsem toho o běhání a běžcích přečetla opravdu hodně. Ať už v knižní podobě, či na netu. Tyto stránky sleduji se zájmem dodnes. Neříkám, že můj styl (pokud vůbec vyběhnu) je dokonalý (to by musel posoudit někdo jiný), ale zvláštní je, jak můj vztah k běhu ovlivnila jedna drobná poznámka, která mi přeskočila do hlavy z té záplavy přečtených textů. Běhat bez sluchátek v uších. Bez hudby. Potichu. Jen sama se sebou. A to byla chyba. Vím, že to bylo myšleno, aby běh byl relaxací, takové to vypláchnutí mozku. Jenomže na mě to mělo naprosto opačný účinek. Jestli mě něco dokázalo naprosto vytočit, neřku-li na.rat, bylo právě to šílené TICHO.

Na druhou stranu mi to pomohlo uvědomit si samu sebe. To, jak vlastně funguju. A že odborná a dobře míněná rada vhodná nemusí být vhodná pro každého. Člověk by neměl zapomenout poslouchat sama sebe.

Když šiju nebo se věnuju se podobné činnosti, uklidním se zcela spolehlivě a v klidu urovnám myšlenky. Potichu. Maximálně si občas pustím nějaký známý film, ale jen jako kulisu. Hudbu nikdy.

Když cvičím, mám v mobilu připravenou směs docela solidních "vypalovaček" a pouštím je stylem "co to tam bydlí za de.ila, že mu to tak řve!" Omlouvám se, sousedé, ale zajisté jste již zjistili, že ten řev trvá opravdu jen chvíli... No, a hlava je krásně zresetovaná.
Závěr: letos to již nezachráním, ale zjara to s během, doufám, zase zkusím. Zaručeně to však nebude potichu.

Ještě malá poznámka. Na svou obhajobu dodávám, že běh jsem zcela nezavrhla. Jen jsem ho převedla na trochu jinou úroveň. Každé schody (i těch 5x15 doma), co se mi postaví do cesty, vždy usilovně vybíhám. Počítám v to i stráň, po níž se pohybuji při houbaření a procházkách, i případné další šikmé plochy. (Tady jsem objevila jeden článek o běhání do schodů.)

V neposlední řadě také tu rovinku, na níž každé ráno stíhám svůj autobus...

A co vy, máte raději klid, či hudbu?

čtvrtek 18. srpna 2016

uktápzoP

Na mě je teda spolehnutí. Už je to měsíc a kousek a tenhle připravený příspěvek stále v šupleti.

***

Lucie Grusová - Léto v kuchyni

Až se mi chce říct, že kdo nezná Lucii Grusovou, jako by nevěděl nic o paleo :)
Alespoň v našich končinách by to mělo podle mě platit.

pátek 24. června 2016

Šibeník

Je to sice dál, ale zato horší cesta. Tak nějak jsme si připadali, když jsme našli nejpříhodnější parkování pod kopcem Šibeník.
Prostě čím menší kopeček, tím horší přístup. Ale to by mě, jakožto bývalé dítě, vlastně nemělo překvapit. Jen čím je člověk dospělejší, hledá hned ve všem problém. Ale taky zábavu. Ta hromada mezi autem a "vzdálenými vrcholky hor" je opravdu ... hnůj. Cukaly nám koutky, když jsme o dost později jeli z jahodového pole a auto pořád páchlo jako rozený sedlák :)
Fakt je, že místo bylo velmi šikovně ukryto před zraky okolojedoucích řidičů a naopak - my na něj viděli prakticky stále.
 Ledenec přímořský už tu byl, většina ostatní květeny taky, přesto pokaždé, když někde zanoříme nos "do přízemí", jsem znovu a znovu překvapována různorodostí tvarů, vůní, zvuků a barev, kterými nás příroda obklopuje.

Fotila jsem kvůli maličkým bobulkám lnu a zaostřeno je jinam, no jo, no...
Brabenci v kredenci, pardon, ve zvonku

pondělí 20. června 2016

Křížové vršky

Po jeho zdolání mým mužem dostal tento kopeček pracovní název "křížová cesta". Tato elegantně vyhlížející pradávná třetihorní vyvřelina skrývá nahoře menší záludnost. Tedy pro něj. Jak jsem zmínila, opravdu není nejmladší a na tuto procházku si trekové hole vzal původně jen tak z plezíru, oblečen v civil. U vrcholku jsme byli trochu překvapeni oba. Závěr výstupu byl z velké části
kamenitý, kamenitý byl i vrcholek, naštěstí sestup z druhé strany po stráni byl již travnatý, dál se již vlní nejmíň metr vysoká tráva. Od západu obloha ztmavla a my zbaběle prchli, že tedy pokračování příště.
Po pravdě - osobně bych ty kopečky dala aspoň tři a zpáteční cestu polem zpestřila aspoň indiánským během. Leč jsem manželka loajální a více se věnuji květeně a starostem o zdraví svého chotě :) Neupadnul, to bylo podstatné. Přiznal, že se chvílemi na těch šutrech bál, ale když cestou zpět volal své dceři a přál ji k narozkám, byl opět chlap a poslední akční hrdina :D:D:D
Pád ho stejně čekal. Zcela potupný. Asi na něj moc myslel. Cestou domů jsme se zastavili na jahodách a jemu se v jeho hodobožovém ohozu podařilo při překračování jahodového řádku uklouznout - prý po jahodě - a jako ve zpomaleném filmu se zřítil přímo do nich. Zvláštní. Kalhoty to přežily čisté, ale jak přišel k tomu červenému fleku na rameni, na to asi už nikdy nepřijdu... :)))
Plán zněl: dáme oba kopečky, podle času i třetí (není odsud vidět). Jak to dopadlo, jsem už napráskala.
Původně jsme chtěli nechat auto zaparkované v Charvátcích, leč chůze polní cestou se nezdála ořechovou, dopřáli jsme trochu dobrodružství i autu a zajeli s ním vlastně až pod kopec. No, ještě že nezapršelo víc, asi by tam vegetilo dodnes...
Nalevo pole, napravo pole, vzali jsme to tudy. Být tam klíšťata, schytám je z první ruky. Lopuchy, vysoká tráva, kopřivy, no, aspoň nebudu mít "reuma" :D Měla jsem si kraťasy.
Když jsme došli někam doprostřed kopce, ohlídla jsem se a začala se smát. Ve vedlejším poli vedla krásná vyšlapaná cestička. Manžel mi taky jednu ukazoval, ale na druhé straně a ta se nám nezdála. Té hezčí jsme si vůbec nevšimli.
 Pouhých tři sta metrů od auta k vrcholu a pořád tam nejsme...

Tenhle pohled stál za to. Louka celá krásně barevná, nad ní obrovští čmeláci, sem tam modrásek a do ucha se vkradl příjemný cvrkot.


Černýš rolní
Ledenec přímořský
Lnice květel
Tolita lékařská
Záraza vyšší
Bělozářka liliovitá
Modřenec tenkokvětý
Plamének přímý

Nos u země a vytrvale hledá něco pro foťák
Pohled z vrcholku směrem k Oblíku 
V dálce Milá
 
* * *
 
 
Otázka:
Co znamená slovo Jersey?

a) Jersey, spolu s nedalekými neobývanými skupinami ostrůvků Minquiers a Écréhous tvoří závislé území britské koruny, oficiálně zvané Bailiwick of Jersey, česky Rychtářství Jersey.

b) Žerzej (úplet, jersey) je všeobecné označení pro lehké až středně těžké pleteniny.

c) Jerseyský skot, též jersey, je malé dojné plemeno.

Prameny: wikipedia, latkyprovas.cz

Všechno je správně!

Modelky Princezna a Julča (a kozy ostatně taky) naprosto dokonale pózovaly cca 5 vteřin. Než jsem je zaostřila, bylo po kompozici :)

Ale mléko a čerstvé sýry mají naprosto nejlepší!