Seznámení s koulí - seminář KB5

Tak. A mám to za sebou. Vyšlo počasí, doprava, akce, které jsem měla v plánu, prostě všechno. Ještě nějakou dobu potrvá, než ze mě vyprchá ten krásný pocit, na který jsem se během uplynulé soboty naladila.

***

Otevřela jsem oči. Všude hluboká tma. Pohled na hodiny mě nepotěšil. Tři ráno. Manžel chrupkal a já vstávám v pět. Došla jsem si na toaletu, nasypala kočkám žrádlo, aby se zabavily, vrátila se do postele a chvilku jsem se pokoušela usnout. Marná snaha. Manžel se vytrvale chrupkal pořád pryč a vždy se ztišil jen na malou chvilku. Bylo po spaní a přede mnou docela dlouhý den. Jindy bych to v klidu později dohnala. Dnes ne.

Před pátou jsem vylezla z ložnice a šla si připravit jídlo na cestu. Banánové lívanečky s borůvkami + půl jablka a půl pomeranče do krabičky k obědu, dvě vejce na slanině k snídani do snídaňové krabičky a na přilepšenou do třetí krabičky druhá půlka jablka nakrájená na kousky, lehce orestovaná a krátce podušená na ghí spolu se skořicí a kardamomem. Jen do lehkého změknutí. Takový paleo štrůdlík. Občas si ho doma udělám i ve verzi s oříšky, když mě honí mlsná. Do lahve bílý čaj. Nechci riskovat trávicí potíže jakéhokoliv druhu, proto osvědčená kombinace potavin. Zeleninu doženu večer po návratu.
No jasně, nestíhám se nasnídat. Poklusem na MHD a pak do žlutého autobusu. Odmítám sluchátka, kafe, noviny, cokoliv, chci dospat noc.
Celou cestu diskutujeme se spolucestující starší dámou o ... o  všem.
Jsem v pohodě, hlad je v mezích. Něco po osmé vystupuju v Praze na Florenci. Mám skoro dvě hodiny času a po vymotání se z nádraží nabírám směr mimina. Žižkovská televizní věž jako můj orientační bod se tyčí na pohled nedaleko a poněkud na kopci, tak vyrazím. Cestu jsem si prošla předem na mapě, přesto dvakrát vytahuji mobil a orientuji se. Trochu jsem si připadala jako v Istanbulu. Podobně staré domy, prudké stoupání,  lepší ulice, žádná zeleň, zaparkovaná auta a pár lidí. Žádný horizont, dvakrát jsem o pár metrů minula ulici, kam jsem měla odbočit. Pár rozdílů přeci jen vidím. V Istanbulu to žije. Když vidím obchod, poznám, jestli funguje. Istanbul mi nesmrdí. Žižkov byl to sobotní ráno zoufalý. Okna ve vyšších patrech většinou zašlá a bez záclon. Místo všudypřítomných istanbulských koček v Praze dvě ženy venčí své psí parťáky. Docela problém, když trochu trávy jsem zahlédla jen na jednom místě. Asi to jistí Vítkov, který je takřka přes ulici. Dost spěchám, z té zdánlivé opuštěnosti začínám mít nepříjemný pocit, takže jsem ráda, když se po levé straně náhle objeví  menší park a uprostřed mimina.
Odbočím k parku a vyhledám lavičku. Opodál pod věží snídá jakási skupinka turistů, o kousek dál vyhrává hudba a dva pinglové (?) na sebe halekají. Je mi teplo, slunce se i přes devátou hodinu snaží a solidně hřeje a já, sedíc na lavičce, spokojeně vytahuju z tašky igeliťák s krabičkami. Chvíli v duchu nadávám. Vejce se po mém ranním běhu na autobus snažily opustit své určené místo a tak teď jsou všechny tři krabičky jsou rovnoměrně omatlány směsí žloutku a tuku. Naštěstí mám s sebou balíček vlhčených ubrousků a papírových kapesníčků. Postupně otírám krabičku za krabičkou a lavička se mění v nevzhledné hnízdo zkušeného bezdomovce. Ještě si otřu ruce a pustím se do vajec. A do štrůdlíku. Zapíjím trochou vody, opatrně sbírám prázdné krabičky a špinavé ubrousky a odnáším je do nedalekého odpadkového koše. Musím se pro sebe smát, protože asi opravdu vypadám dost nestandardně, i jakýsi frajírek s plechovkou čehosi v ruce mě obchází po opačné straně chodníku, slečna venčící psa ke mně ani nedojde.
K náměstí Jiřího z Poděbrad je to pár metrů, jdu zvolna, zjistím, kde je ten správný průchod domu, za nímž je gym a usedám na lavičku v parku naproti. Dvakrát za tu dobu, co tam sedím mě obkrouží tři důchodkyně se psy, jimž jsem se pokaždé na tu chvíli stala středem zájmu. Se smíchem vysvětluji, proč jsem je tak zaujala (ta vejce a slanina musí být cítit ještě teď) a čekám. Vyhlížím někoho, kdo mi bude "podezřelý".
Objevila jsem JI. Vstala jsem a šla za ní. Zmizela ve dvoře a ve chvíli, kdy zjistila, že je ještě zamčeno, jsem ji došla. Šla jsem za ní zpátky na ulici a na lavičce jsem se k ní přidala. Byla to instruktorka z FuTru, dámské verze KB5, pro dnešek členka týmu. Chvíli jsme si povídaly a pak šly spolu zkusit znovu štěstí. V gymu bylo už pár chlapů, převlékla jsem se mezi nimi. Je to chlapský gym, tak co budu dělat stydlivku. Přihlásila jsem se, dostala propozice, špendlík se znakem KB5 a rozhlídla se.
Události z následujících více než pěti hodin jsou zaznamenány ve zkratce na tomto videu. A ano, jsem tam. Bylo to super. Komplet se mi - podle chřupání aspoň dvakrát - srovnaly všechny obratle i žebra, protáhlo celé tělo a zjistila jsem, kde dělám chyby. Opět mě zamrzelo, že nemůžu do FuTru chodit pravidelně...
Co bylo dál? O tom jinde...

Seznámení s koulí na vyšší úrovni

Jako bych to minule nenapsala. Stačí trošičku pošťouchnout a začnou se dít věci. Skoro samy od sebe.

Před čtrnácti dny mi kolegyně radostně vyprávěla o posilovně, kam začala chodit (kromě jejího milovaného běhání). Pokoušela se mě tam nalákat, ale v tomhle jsem beran. Nevěřím nikomu, kdo není odborník přes koule. A to ještě ne jen tak ledajaký.

O den později pročítám emaily, ten z KB5 si celý rozkliknu, přečtu článek a bloumám po jeho okolí. Něco mě napadlo. Oči zajely na nabídku seminářů. Je vymalováno.

Od té chvíle se moje blízká budoucnost stáčí k datu 1. duben.

Jak pojedu? Co na sebe? Boty, fusky, naboso? Oběd??? Je tenhle seminář vhodný pro mě?????

Popořádku.
Dopravu vyřeším v týdnu před výletem.
Na sebe legíny a ne moc vytahané triko. Ať je vidět, jestli cviky provádím správně. O to mi jde především.
Boty bych potřebovala vlastně jen na přesuny po tělocvičně, proč je tedy jen kvůli tomu tahat takovou dálku, cvičit ale budu jako doma - naboso, případně v neklouzavých prstových ponožkách.
Oběd? No, hlady nezdechnu, to určitě ne, o to se postarám :)
Jestli je to ten nejvhodnější seminář pro mě, v podstatě začátečníka, to přesně nevím. Ale když jsem pročítala obsah těch pěti hodin, které mě čekají, myslím, že mi bude odpovězeno na dost otázek, které mám a zaručeně ještě něco navíc.

Sobota 1. dubna 2017, Praha 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1658/11

Mozek v cíli

Kdepak, nezmizela jsem ze světa (neříkám, že by si to občas někdo nepřál :D),

ale mám připravenou omluvenku:

Tělo je ještě na cestě (a nějakou dobu na ní zaručeně zůstane, alespoň soudíc na první a potažmo i na druhý pohled :D), zato hlava má po letech bloudění stoprocentně jasno.
V hlavě je řád, klid a mír. Aspoň většinou :)
Tělo ji poslouchá, i když ... občas má taky svou hlavu :D
No, jako celek to není ale tak hrozné. Aspoň při pohledu zevnitř.
Důležité pro mne je, že nepanikařím, když nastane období stagnace v mírách a na váze. Vím, že cesta mého těla je správná. Protože mozek už je v cíli. Opakuji se. Opakování matka moudrosti :)

Swingující Tracy Reifkind

http://www.funkcnitrenink.cz/2014/06/kralovna-kettlebell-swingu-tracy-reifkind-kettlebell-lifestyle-nic-me-nezastavi/

Doporučuji přečíst do konce, i když neswingujete.

Jak swingovat

1. Nehrbte se. Mějte ramena zpevněná - táhněte je dozadu. Vaše páteř musí být rovná.
2. Toto není dřep. Zavěste se v kyčlích, zadek tlačte dozadu, tak,abyste pocítila zadní strany stehen.
3. Během švihu zpevněte jádro a břišní svalstvo tak, aby se chránila páteř a neprohýbala záda.

Dozadu - nádech, dopředu - výdech (taky jsem to dělala obráceně, než jsem viděla pořádné video)
Během cvičení udržujte svou hmotnost na patách.

 

 

 

Pro ty, kteří čekali něco o stejnojmenném hudebním stylu: ano, takový swing, když se povede...

1 ?

Ne, že by mi došly otázky. Ne, že by nebylo o čem. Ne, že bych se snad zastavila (to v žádném případě). Ani s whole30 jsem naostro ještě nezačala (bych neřekla, kolik mám doma poschovávaných sýrů a zásobu jogurtu).

Jsem teď v takovém zvláštním bodě.

Dřepovací výzva - 1/2

Ne, že bych nenadávala.
Ne, že bych si neklepala na čelo se slovy, k čemupak že mi je taková hloupost - 140 dřepů!
Jsem někde v půlce výzvy a stoupla jsem si v docela dobrém úhlu k zrcadlu.

Můj první TGU

Byl na každou stranu zatím poloviční, tedy jen fáze nahoru, dolů jsem si po předešlém cvičení dnes netroufla :-) Byl to takový první malý pokus, ale jsem ráda, že jsem se k němu odhodlala.

Hlas z jeskyně

Připadám si pomalu jako prapračlověk. Snažím se jíst paleo (už mě ani ty sýry moc neberou) a cvičím úplně základní cviky ať už s nebo bez (dosaďte dle libosti - kettlebell, oblečení, kecky...)
No, to jsem tedy zvědavá, kam mě tahle cesta zavede...
:-) :-) :-) :-) :-) :-) :-)

Den volna

Pravda, včerejší odpoledne bylo tak trošku hektické a tak jsem nejenže měla volno od dřepů, ale i od cvičení vůbec :)
Ode dneška pokračuji ve výzvě pětačtyřiceti dřepy a za sebou mám dvacet - čekala jsem se zbožím na výtah (v práci) a stihla jsem nejen dřepy, ale před nimi i pár cviků na protažení (ze železné koule). Nebylo to poprvé, co jsem si zrovna na tom místě zacvičila. Není tam vidět, výtahu trvá dlouho, než dorazí, tak co :)

Dřepovací výzva - den 9., 35 dřepů a kettlebell

Tak to mě dnes čeká.
Přiznám se, že jsem sama netušila, jak moc mě ty dřepy chytnou. Jsem vlastně sice stále na začátku, ale těším se na ně opravdu každý den. Použila jsem je jako součást každodenního laškování s kettlebellem. A že mám zítra volno? Nevadí, vymyslím jiný cvik.

Dřepovací výzva - den 5., volno

Zdálo by se, že dnes se ani nehnu, když je volný den, což se mi po ránu opravdu dařilo :) Ale to jen tak vypadá, změna času je změna času. Tuhle změnu - na letní čas, miluju. Vůbec mě nezajímá, že je ráno zase tma. Mám ráda ty dlouhé SVĚTLÉ večery. Neumím si představit, že v srpnu bych v osm večer zalezla a . Kdybych mohla, nechám letní čas po celý rok. Anebo - zrušila bych čas. No, nevím...

Dřepovací výzva - den 2.

To bych ani nebyla já, abych si nevymyslela hned druhý den své vlastní výzvy "problém". Tak aspoň malou výmluvenku: včerejší úkol byl 20 dřepů s činkou. Ale - dala jsem je až dnes ráno, což mě, musím přiznat, krásně nastartovalo. K tomu dvacet swingů ale pak už jsem letěla do vany, tik-tak-tik-tak :)

Dřepovací výzva

Zatímco již několikátý den hledám na netu rámečky na nové brýle (ty stávající mají  své tak trochu  za sebou - celý den na nos, z nosu, na nos, z nosu,...) a do nároku na nové zbývají dva předlouhé roky, zbytek mozku, ten poněkud jinak kreativní, vymyslel dnes dřepovací výzvu.

Vygůglila jsem různé "obrázkové návody" až jsem nakonec vytvořila výzvu vlastní. A rovnou na 60 dní. Nejsme žádní troškaři a něco už máme za sebou :)

Jak jsme jeli na výlet :)

Suše konstatuji, že začínám být horší než leckterý ješitný chlap.

První rozcvičky s kettlebellem

Během tohoto týdne se denně - a stále s obrovským respektem - seznamuji se svou novou "hračkou" a pomalu, opravdu pomaličku se učím základním cvikům. Tak, aby všechno a všichni , co se nachází "na dostřel" (tedy včetně mě), i po skončení cvičení zůstalo nadále neporušené :):):)

Kb5 - video

http://www.kb5.cz/2014/03/strongfirst-kettlebell-interview-s-pavlem-mackem-ze-skoly-kb5-v-tv-poradu-extreman/

Žádnému zvířeti nebylo ublíženo :-) :-) :-)

Následující část článku i nadpis jsem psala v úterý večer, kdy jsem "doopravdicky" prvně vzala do ruky svoji novou mičudu:

* * *

No, asi takhle. Zvířeti ne, ale já se teprve teď pořádně rozehřála a nehodlám se té své kouličky jen tak pustit. Píšu radši hned, dokud mi slouží ruce :-)
Tedy jak říkam, jedna kočka zahřívá někoho vedle v pokoji, druhá nahlas chrupká na skříni. Fakt, že jsem na možnou občasnou ránu ještě neupozornila naše dolní sousedy, je ode mne nezodpovědnost :-)
Zcela zodpovědně však musím poděkovat jak železné kouli, tak kb5 za to, jak se snaží na svých stránkách i v brožurkách důsledně varovat před sebepoškozením každého, kdo by si hned napoprvé chtěl vzít do ruky takovou váhu, na kterou buď prostě zatím nemá, nebo s ní ještě neumí zacházet. Známe chlapy (baby), co si rádi něco dokazují. Nechci tím říct, že je těch dvanáct kilo na mě moc, ale mám k tomu kusu železa takový respekt, že si s ním snad budu měsíc jen houpat :-) :-) :-) Ale ne, jen se zatím toho neobvyklého tvaru trochu bojím. A taky nemám ráda, když mě něco bolí :-)
Ono trénovat nanečisto (s prstem v nose) se šesti kily a pak si dát nad hlavu hned jednou tolik, je docela rozdíl.
Ale ono se to poddá. Jen si musím zvyknout na to malé černé baculaté bříško.
Navíc - už jsem psala něco ve smyslu, že o tolik kilo navíc jsem měla někdy před rokem já sama, tak mě ta samá váha přece nemůže vyvést z rovnováhy :-) Pravda je, že prosím svoje klouby o odpuštění, že "to" navíc musely tahat taková léta a slibuju, že v dohledné době udělám něco ještě s dalším špekem :-)

* * *

Následovala pauza, kdy se domů vrátil syn, s lehce pobaveným úsměvem vzal kettlebell do ruky a chvíli dělal, že nic neváží. Když ho přestal bavit, vzala jsem ho do ruky já a jala se předvést správné držení (doufám) a pár swingů. Při druhém průletu koule mezi mýma nohama směrem dozadu mě málem trefil šlak. To naše zrzavé chlupaté pětikilové střevo právě procházelo pode mnou a jen díky tomu, že nespěchala, minula se její hlava s tou železnou o takový dvacet centimetrů, ne víc. Naštěstí se mi podařilo činku včas zabrzdit, jinak jsme nejspíš měli o kočku míň. Že je blbá, a že nemá v podstatě žádný pud sebezáchovy, to víme už od chvíle, kdy jsme ji přivezli jako koťátko domů a počítáme s tím, ale že bych ji sprovodila ze světa právě já a ještě takhle... No, radši si na ni budu dávat větší pozor.

***************************

Včera večer - kočky uložené na bezpečných místech - dala jsem se opět do cvičení. Prvotní respekt z koule pomalu opadá, ale jen opravdu pomalu. Už jen to, že s ní cvičím v bytě a ne v tělocvičně či venku, mě udržuje ve střehu. Přece jen trefit nábytek, pustit ji z výšky na zem, majznout s ní někoho... no nebylo by to zadarmo :):):)
Takže vlastně dobrýýý, aspoň se konečně v rámci meditace naučím být aspoň chvíli "tady a teď".
Na youtube jsem proběhla pár videí se cvičením pro začátečníky, spíš mi šlo o to, kolik toho (hlavně) holky mají v ruce a musím se pochválit, že jsem se nedala a nekoupila si nic lehčího.Spíš to vypadá, že za nějakou dobu (haha) budu řešit koupi něčeho většího... :D:D:D No to jsem hódně velký optimista :)

Jo a synek si včera večer trochu pocvičil, a když si chtěl vzít do ruky jednu tříkilovou činečku, "ledabyle" jsem mu řekla, že si může půjčit kouli. Dobře jsem udělala. Za chvíli funěl jako sentinel a půjde-li to takhle dál, možná se i dobrovolně podívá do nabízených manuálů. Nemám chuť poslouchat jeho chlapské skučení, kdyby si něco někde namohl neodbornou manipulací :)

12 kg kettlebell versus 12 kg tělesné hmotnosti

Něco pro vlastní motivaci (aneb bojový pokřik):

Tak mě napadlo - před víc než rokem, kdy jsem začínala, jsem měla právě o tolik kilo víc.

Takže teď nebudu z těch pár kilogramů v ruce dělat vědu, když jsem je dřív tolik let vláčela s sebou dnes a denně!!!

Černá je dobrá

Když jsem ve středu večer platila internetovému obchodu (mimochodem stejnému, jako koncem loňského roku, kdy se koule nedokutálela až ke mně) platbu za kettlebell, nečekala jsem, že už ve čtvrtek odpoledne mi přijde esemeska od České pošty, na níž stálo, že v pátek mi přivezou moji první novou železnou kouli. Stálo mě to "trochu" přemáhání, ale nakonec jsem zvolila dvanáctikilovou. Desetikilové se dělají z cementu. Železné vždy po čtyřech kilech: 4, 8, 12, 16,...
Prostě cvičení musí být výzva a houpat si s pár kily nemá význam. Já prostě ten kus železa musím cítit jestě za dva dny v těle :):):)

No není k sežrání? :D

Jak to bylo na konci Postřižin: Tak, a od teďka spolu začneme nový život... :)