Ještě teď se musím smát. I když ráno mi moc do smíchu nebylo. To bylo tak...
Jedu si takhle autem do práce a na jednom kruháči si něco zabrblám na adresu řidičky přede mnou. V tu chvíli se zároveň rozjíždím a polohlasem dodám "no, a ještě má děravej vejfuk...!". Když šlápnu na plyn podruhé, došlo mi to. Ten "vejfuk", co tak příšerně prdí, je MŮJ!!! Dèja vu. Tohle mám za sebou už víckrát a nikdy, opravdu nikdy se to nehodilo. Dnes navíc mám jet masírovat a s tímhle budu ráda, že dojedu těch pár metrů do práce. Naštěstí mám hodné a akční rodiče. Ve dvě hodiny odpoledne bylo auto v pořádku. Mezitím jsem v měla tak trochu pocit, že si musím obhajovat když ne židli, tak reputaci určitě. Obhajovat, proč jsme nevykázali něco, o čem vůbec nevíme, proč bychom to měli vykazovat, když jsme se prokazatelně nepodíleli; papír na stole se zakroužkovanými opravdovým chybami, hanba mi; telefonní rozhovor s někým, na koho jsem asi před měsícem do téhož telefonu nepříčetně hulákala. Když jsem se pokoušela po ránu zjistit, máme-li v areálu rampu na auta, aby taťka neležel pod autem nadzvedlým jen na heveru, ale poněkud bezpečněji, připadala jsem si, jako kohoutek se slepičkou. No hotové bebínko. :-) Přitom vlastně žádný problém nebyl, jen v mojí hlavě, všechno ostatní se vyřešilo "samo". I ten masážní problém vyřešila v klidu recepční.
Proč ten nadpis a ty sebemrskačské pocity? Měla jsem dnes v noci sen, že můj šéf je na mě dost hrozně naštvaný. Nakonec v reálu on byl jeden z těch, koho jsem dnes vlastně vůbec neviděla.
Doma jsem si "na uklidněnou" dala Bobův workout 1 a konečně jsem si ho pořádně užila. Nikdo doma, funěla jsem, hekala a používala nevhodné výrazy. Chudák Bob, vůbec si to nezaslouží.
Teď mi došlo, že se mi dobře dýchalo, žádné lapání po kyslíku, jako minulý týden. To, že jsem občas nestíhala, bylo tím jeho docela šíleným tempem, ale to taky doženu, trpělivost... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat