Přítel je po operaci, naštěstí nic závažného, jen momentálně trochu trpí jeho mužské ego, můj mladší syn, dlící dlouhodobě v Istanbulu je v pořádku, dnes, považte, už několik hodin neprší, taky zprávy z naší chaty jsou, zaplaťpánbu, v tomto směru pozitivní, workouty odsýpaji, síla příbývá, centimetry, pardon milimetry, ubývají a do toho mi Nikki přečte myšlenku (kecám : )) a udělá dlouhodobou výzvu na téma stravování. Tak u toho nemůžu chybět.
Jediné, co mi opravdu kalí radost je stav zahradnictví na mém balkóně. Česnek se pomalu kácí, pořád vrtám prstem v hlíně, jakou má vlhkost, rajčátka jsou opravdu zakrslá, s letošní domácí mletou paprikou se můžu nejspíš rozloučit. Kdybych bývala věděla, co bude za klimatickou pohromu, nechala bych je klidně doma v květináčkách, ale ty moje speciální pozinkované truhlíky přes práh zpět domů plné jaksi nedostanu... O sbírečce kaktusů a sukulentů raději pomlčím, i když ty, spolu s venčícími se dalšími pokojovými rostlinami, vypadají v podezřele dobré kondici. Radost mi dělá alespoň kvetoucí šalvěj a pažitka, petržel taky žene do květu, zimu kupodivu velmi zdatně přežil i jinak dost háklivý libeček, zatím se drží i na jaře nově zkusmo zakoupený medvědí česnek (no vida, ten jsem ještě neochutnala, je to zatím takové miminko). Třeba se ještě počasí umoudří a nějaká ta miniúrodička pro radost bude.
Ale abych nezakecala tu výzvu. No... deset receptů na zdravé jídlo, to by neměl být žádný problém. Sice jsem ve vařícím útlumu (zlatá skorosnacha vykrmuje synka), o to víc si můžu vybírat, co to bude.
Horší bude najít něco, co jsem jestě nejedla. Jeden můj praprapramilenec byl kuchař a na mně zkoušel "novinky". Můj přítel taky velmi rád a dobře vaří. Rádi spolu jezdíme na nákupy za hranice do Němec, občas si dáme do košíku zvláštnost. Vzpomínám si například na černý kořen, měl překvapivě příjemnou, jestli si dobře vzpomínám,tuším oříškovou příchuť. Největší prču jsme měli z mučenky - marakuji. Vzdycky mi chutnaly jogurty s její příchutí. Tak jsme ji ze zvědavosti koupili. Měla tvrdou, hrbolatou tmavší slupku, po stlačení slibovala měkkou dužninu. Když jsme ji přeřízli, vylinula se na nás vůně parfumerie a pohled na nepříliš vábný obsah. Vypadal jako nažloutlý hlen s roztroušenými drobnými semínky. Vyjedli jsme ho lžičkou, žádná hitparáda, ale mít po ruce jogurt, nebo mléčný koktejl, to by byla jiná. Jak říkám - jen parfumerie.
Když už vzpomínám, téměř před deseti lety jsem jako "třetí osoba zdarma" trávila podzimní dovolenou s rodiči v Tunisku. Netuším, co všechno jsem tenkrát snědla (taky jsem si domů přivezla ve střevech urychlovač :-D ), ale objevila jsem granátové jablko. Ne ty chudinky, co nám nabízejí naše místní supermarkety, ale originály o velikosti grepu, sladké, každý večer v obrovské míse vyloupané a mnou v nadměrném množství konzumované. Na trhu za pár korun.
A pak opravdový kaviár. A vynikající kysanou smetanu. To mi bylo jedenáct a byla jsem s rodiči (sladký - občas - život jedináčka) v Gruzii. Sice jsem tvrdě a potupeně obrečela počurané nohy na tureckém záchodě v luxusním hotelu na výletu do blízkého Soči, ale ten kaviár a smetana, na tu chuť se nezapomíná.
Na sladké nejsem, ale nemůžu nevzpomenout na opočenskou točenou zmrzlinu. Jinou vlastně nejím. Doufám, že ji zase budou prodávat u našeho Kauflandu. Ještěže ho mám až na druhém konci města.
Ano, ještě stále je tento blog o hubnutí. A jsem přesvědčena, že hubnout neznamená cpát se nechutnými blafy. Důkazem jsou fotky u Nikki i dalších blogerek. Zvláštní, nikdy si nevzpomenu vyfotit si jídlo. Mrak nebo kočku, to by mi šlo. Ale dlabanec... No, něco s tím udělám.
Žádné komentáře:
Okomentovat