***
Otevřela jsem oči. Všude hluboká tma. Pohled na hodiny mě nepotěšil. Tři ráno. Manžel chrupkal a já vstávám v pět. Došla jsem si na toaletu, nasypala kočkám žrádlo, aby se zabavily, vrátila se do postele a chvilku jsem se pokoušela usnout. Marná snaha. Manžel se vytrvale chrupkal pořád pryč a vždy se ztišil jen na malou chvilku. Bylo po spaní a přede mnou docela dlouhý den. Jindy bych to v klidu později dohnala. Dnes ne.
Před pátou jsem vylezla z ložnice a šla si připravit jídlo na cestu. Banánové lívanečky s borůvkami + půl jablka a půl pomeranče do krabičky k obědu, dvě vejce na slanině k snídani do snídaňové krabičky a na přilepšenou do třetí krabičky druhá půlka jablka nakrájená na kousky, lehce orestovaná a krátce podušená na ghí spolu se skořicí a kardamomem. Jen do lehkého změknutí. Takový paleo štrůdlík. Občas si ho doma udělám i ve verzi s oříšky, když mě honí mlsná. Do lahve bílý čaj. Nechci riskovat trávicí potíže jakéhokoliv druhu, proto osvědčená kombinace potavin. Zeleninu doženu večer po návratu.
No jasně, nestíhám se nasnídat. Poklusem na MHD a pak do žlutého autobusu. Odmítám sluchátka, kafe, noviny, cokoliv, chci dospat noc.Celou cestu diskutujeme se spolucestující starší dámou o ... o všem.
Jsem v pohodě, hlad je v mezích. Něco po osmé vystupuju v Praze na Florenci. Mám skoro dvě hodiny času a po vymotání se z nádraží nabírám směr mimina. Žižkovská televizní věž jako můj orientační bod se tyčí na pohled nedaleko a poněkud na kopci, tak vyrazím. Cestu jsem si prošla předem na mapě, přesto dvakrát vytahuji mobil a orientuji se. Trochu jsem si připadala jako v Istanbulu. Podobně staré domy, prudké stoupání, lepší ulice, žádná zeleň, zaparkovaná auta a pár lidí. Žádný horizont, dvakrát jsem o pár metrů minula ulici, kam jsem měla odbočit. Pár rozdílů přeci jen vidím. V Istanbulu to žije. Když vidím obchod, poznám, jestli funguje. Istanbul mi nesmrdí. Žižkov byl to sobotní ráno zoufalý. Okna ve vyšších patrech většinou zašlá a bez záclon. Místo všudypřítomných istanbulských koček v Praze dvě ženy venčí své psí parťáky. Docela problém, když trochu trávy jsem zahlédla jen na jednom místě. Asi to jistí Vítkov, který je takřka přes ulici. Dost spěchám, z té zdánlivé opuštěnosti začínám mít nepříjemný pocit, takže jsem ráda, když se po levé straně náhle objeví menší park a uprostřed mimina.
Odbočím k parku a vyhledám lavičku. Opodál pod věží snídá jakási skupinka turistů, o kousek dál vyhrává hudba a dva pinglové (?) na sebe halekají. Je mi teplo, slunce se i přes devátou hodinu snaží a solidně hřeje a já, sedíc na lavičce, spokojeně vytahuju z tašky igeliťák s krabičkami. Chvíli v duchu nadávám. Vejce se po mém ranním běhu na autobus snažily opustit své určené místo a tak teď jsou všechny tři krabičky jsou rovnoměrně omatlány směsí žloutku a tuku. Naštěstí mám s sebou balíček vlhčených ubrousků a papírových kapesníčků. Postupně otírám krabičku za krabičkou a lavička se mění v nevzhledné hnízdo zkušeného bezdomovce. Ještě si otřu ruce a pustím se do vajec. A do štrůdlíku. Zapíjím trochou vody, opatrně sbírám prázdné krabičky a špinavé ubrousky a odnáším je do nedalekého odpadkového koše. Musím se pro sebe smát, protože asi opravdu vypadám dost nestandardně, i jakýsi frajírek s plechovkou čehosi v ruce mě obchází po opačné straně chodníku, slečna venčící psa ke mně ani nedojde.
K náměstí Jiřího z Poděbrad je to pár metrů, jdu zvolna, zjistím, kde je ten správný průchod domu, za nímž je gym a usedám na lavičku v parku naproti. Dvakrát za tu dobu, co tam sedím mě obkrouží tři důchodkyně se psy, jimž jsem se pokaždé na tu chvíli stala středem zájmu. Se smíchem vysvětluji, proč jsem je tak zaujala (ta vejce a slanina musí být cítit ještě teď) a čekám. Vyhlížím někoho, kdo mi bude "podezřelý".Objevila jsem JI. Vstala jsem a šla za ní. Zmizela ve dvoře a ve chvíli, kdy zjistila, že je ještě zamčeno, jsem ji došla. Šla jsem za ní zpátky na ulici a na lavičce jsem se k ní přidala. Byla to instruktorka z FuTru, dámské verze KB5, pro dnešek členka týmu. Chvíli jsme si povídaly a pak šly spolu zkusit znovu štěstí. V gymu bylo už pár chlapů, převlékla jsem se mezi nimi. Je to chlapský gym, tak co budu dělat stydlivku. Přihlásila jsem se, dostala propozice, špendlík se znakem KB5 a rozhlídla se.
Události z následujících více než pěti hodin jsou zaznamenány ve zkratce na tomto videu. A ano, jsem tam. Bylo to super. Komplet se mi - podle chřupání aspoň dvakrát - srovnaly všechny obratle i žebra, protáhlo celé tělo a zjistila jsem, kde dělám chyby. Opět mě zamrzelo, že nemůžu do FuTru chodit pravidelně...
Co bylo dál? O tom jinde...
Žádné komentáře:
Okomentovat