Mozek v cíli

Kdepak, nezmizela jsem ze světa (neříkám, že by si to občas někdo nepřál :D),

ale mám připravenou omluvenku:

Tělo je ještě na cestě (a nějakou dobu na ní zaručeně zůstane, alespoň soudíc na první a potažmo i na druhý pohled :D), zato hlava má po letech bloudění stoprocentně jasno.
V hlavě je řád, klid a mír. Aspoň většinou :)
Tělo ji poslouchá, i když ... občas má taky svou hlavu :D
No, jako celek to není ale tak hrozné. Aspoň při pohledu zevnitř.
Důležité pro mne je, že nepanikařím, když nastane období stagnace v mírách a na váze. Vím, že cesta mého těla je správná. Protože mozek už je v cíli. Opakuji se. Opakování matka moudrosti :)

Mám jasno v tom, jaké palivo si vybírám. Styl paleo/primal mi už docela dlouhou dobu naprosto vyhovuje. Ale tak, jako mám někdy ve stravě míň masa a bílkovin celkově, či víc ovoce, občas "zhřeším" něčím z mouky. Například nedávno byly langoše. Domácí.  A hezky se vším všudy: kečup (no, ten zrovna nebyl domácí, pravda, takže pro jindy - opravdu striktní FUJ!), kopec eidamu (ehm...) a česneku.

No a co?

Ctitel čistého palea by se mnou právě teď nejspíš nesouhlasil.

Ale...!

Nedodržuji paleo z důvodu nějaké (zřejmé) potravinové alergie, ale protože mi CHUTNÁ.
Kolik let jsem tento styl tak nějak nevědomky hledala, když jsem nechápavě hleděla na české talíře obložené bramborami, knedlíky a hromadami rýže a záviděla těm zemím, kde je třeba jeden brambůrek součástí velkého zeleninového obležení kusu krásného masa, bez litru moukou zahuštěné omáčky. Až jsem ho našla a ulevilo se mi. Nejen na duši, ale hlavně na těle.
Ale - zjistila jsem, že hodně lidí stejného potravinového vyznání dost řeší cukr. Tedy ne cukr jako cukr, ale cukr v ovoci. Pochopila jsem, že to k paleu patří. Ani tady nejsem zatím moc striktní. Je sezóna jahod? Nacpu se jahod. Pak meruněk, přes zimu miluju jablka, občas hrušku, několikrát do týdne banán. Uvařila jsem povidla. Spíš tedy upekla. Málem jsem při těch několika várkách zničila půl kuchyně :))) Ale mám povidla bez čehokoliv přidaného. Mám je jako alternativu k sušenému či čerstvému ovoci, ale jen když mě honí mlsná. Na jaře se naopak těším na čerstvou zeleninu.
Ale mám pořád v zásobě něco mléčného. Buď plnotučné mléko (dělím se poctivě s jednou naší čičinou) a kysanou smetanu (taky se dělím). Plus občas použiju při vaření normální máslo, nepřepuštěné. Možná mě chuť na mléko přejde, nevím. Nic mléčného mi odmalička nevadilo, a že jsem vycucla slušné stádo! :D
Ale jednou za čas si dám něco "z druhé strany". Jen ten krok zpět bývá sakra maličký a bývá opravdu zcela vyjímečný. Mělo by to být pokud možno domácí jídlo, bez zbytečné chemie apod., však už jsem to tu párkrát (???) zmiňovala, už s tím musím lézt na nervy :). A přitom se pořád přesvědčuju, že mi to (hlavně mouka) vlastně ani vůbec nechybí, že se bez toho v klidu obejdu. Tak jako jsem nedávno dny dávala pryč nepoužitý sáček čočky, pohanky, kuskusu, bulguru a rýže.
Cítím se dobře a moc neřeším ani opravdu občasné malé pivo, když si s manželem vyrazíme, či sklenku dobrého suchého vína, když zůstaneme doma.

Navíc.

Navíc jsem si našla i styl cvičení, který mi přesně vyhovuje. Nemám problém zvládnout tu svou železnou kouli, které (pomalu) začínám vyhlížet poněkud baculatější kamarádku, aby nezáviděla činkám - jednoručkám, které "bydlí" v páru vedle ní.
Navíc jsem získala úžasné zrcadlo! Je hodně vysoké a úzké. Úzké tak, že se v něm vidím a vypadám štíhlejší, než v jiném (chyba zrcadla???) :D. Cvičím čelem k němu a děsně to tam smrdí... samochválou :)))
Nikdy by mě nenapadlo, co taková samochvála dokáže!!! Zkuste to taky a vůbec nevadí, kolik vrstev špeků se nad vaším tolik obdivovaným svalem ještě nachází!

Vy prostě víte, že ty svaly TAM  JSOU a jednou je uvidí i ostatní. Jde to pomalu? Ale jde to, to je důležité!

Kdy je uvidí ostatní, záleží JEN A JEN NA VÁS! :)

 

Navíc necvičím každý den. Opravdu to nejde. Zato si s obrovskou chutí ty své krátké seance cca třikrát týdně vychutnávám. ""Objevila"" jsem na youtube hudbu (nechápu, jak jsem se bez ní mohla dřív pohybovat). Kdybych si totéž pustila k jiné činnosti, nejspíš hodím reproduktor z okna, ale v tu správnou chvíli mě dokáže neuvěřitelně rozhýbat a naladit.

Zkrátila jsem rozcvičky. Nikdy jsem je neměla moc ráda, beru je jen jako "nutné zlo" k rozehřátí před cvičením. Zdržují mě od toho podstatného. Nedávno jsem v jednom článku někde četla, že lev před útokem taky jen leží a z nuly na sto vyletí bez přípravy. No jasně, jak se mi něco hodí do krámu, hned se toho chytnu :) Takže se zahřívám zrychleným pohybem před cvičením - když se převlékám, když si chystám místo, když vyháním kočky do vedlejší místnosti :) Pak zalehnu na karmatku a hezky do rytmu potrápím břicho. Crunch. Někdy dvacet, někdy pade, někdy sto. Někdy s nohama na zemi, někdy v pravém úhlu. Pak něco na spodní břicho. Co mě napadne. Na co mám chuť. Ve stejném počtu.

Pak se trošku protáhnu, přitáhnu kouli a přijde na řadu TGU. Momentálně tři na každou stranu. Říkám momentálně, počet se kvapem zvyšuje. Vlastně jsem je začala dělat, až když jsem se viděla v tom novém zrcadle. Být sám sobě trenérem a ještě se přitom nevidět si koleduje o úraz. V případě větší váhy nad sebou dost nepříjemný, si myslím :D:D:D Takže piluju techniku a po jednom přidávám.
Pak se postavím a začnu se swingy. Taky u nich jsem docela podstatně změnila techniku. Najednou jsem pocítila svaly, o kterých vím, že by se opravdu měly zapojit. Taky vím, že někde je pořád chyba, protože druhý den "cítím" záda těsně pod lopatkami. Ne tragicky, ale cítím. Pracuje se na tom :) Dělám série po dvaceti, v krátkých pauzách se do rytmu aspoň trochu tanečně vrtím. Ehm. Už jsem psala, že mám v onom pokoji stažené žaluzie? :D:D:D
Celkem si houpnu nejmíň stokrát. Většinou až dvěstěkrát. Mezitím postupně přidám dvě série po deseti na tricepsy, pár větrných mlýnů na každou stranu, někdy přidám sérii dřepů. Když nezapomenu, kliky. Howgh. Já vím, není to moc, ale čísla ani váha koule nejsou konečné.
Strečink po cvičení ovšem neodbývám. Jinak každý sval, na který zapomenu, mi to dá druhý (spíš třetí) den slušně sežrat :)))

Co dodat?

Mám v zásobě (stačilo projít blog mým úhlem pohledu ) pár rozepsaných článků. Snad se mi podaří najít čas a zveřejnit je. Doufám, že se manželovi podaří vytáhnout ze svého foťáku fotky, které se mnou dělal na jaře, vybrat z nich jednu a dát ji konečně tam nahoru, místo zevlující kočky.

Ještě jsem neskončila :)