Neběhám odpoledne, zato pravidelně

Tento "skvost" ze mne vypadl dnes ráno, kdy se mi podařilo popadnout dech chvíli poté, co jsem přistála na sedadlo autobusu.

Už druhý týden si v našem domě užíváme nejezdící výtah (v rekonstrukci) a mě se dosud nepodařilo vyjít ráno z bytu dřív, byť o tu jednu jedinou minutku, kterou potřebuji k seběhnutí z pátého patra a díky jejíž absenci jaksi neplánovaně trénuji běh.

Celý letošní rok dumám, proč jsem ještě nevyběhla jaksi oficiálně. Ale už mám odpověď. To, že jsem se vrátila k posilování, není zdůvodněno jen tím, že se mi podařilo ovládnout ramena (a zároveň blokující se žebro), nebo se o to aspoň opravdu usilovně snažím, ale něco daleko prozaičtějšího.

V minulém roce jsem toho o běhání a běžcích přečetla opravdu hodně. Ať už v knižní podobě, či na netu. Tyto stránky sleduji se zájmem dodnes. Neříkám, že můj styl (pokud vůbec vyběhnu) je dokonalý (to by musel posoudit někdo jiný), ale zvláštní je, jak můj vztah k běhu ovlivnila jedna drobná poznámka, která mi přeskočila do hlavy z té záplavy přečtených textů. Běhat bez sluchátek v uších. Bez hudby. Potichu. Jen sama se sebou. A to byla chyba. Vím, že to bylo myšleno, aby běh byl relaxací, takové to vypláchnutí mozku. Jenomže na mě to mělo naprosto opačný účinek. Jestli mě něco dokázalo naprosto vytočit, neřku-li na.rat, bylo právě to šílené TICHO.

Na druhou stranu mi to pomohlo uvědomit si samu sebe. To, jak vlastně funguju. A že odborná a dobře míněná rada vhodná nemusí být vhodná pro každého. Člověk by neměl zapomenout poslouchat sama sebe.

Když šiju nebo se věnuju se podobné činnosti, uklidním se zcela spolehlivě a v klidu urovnám myšlenky. Potichu. Maximálně si občas pustím nějaký známý film, ale jen jako kulisu. Hudbu nikdy.

Když cvičím, mám v mobilu připravenou směs docela solidních "vypalovaček" a pouštím je stylem "co to tam bydlí za de.ila, že mu to tak řve!" Omlouvám se, sousedé, ale zajisté jste již zjistili, že ten řev trvá opravdu jen chvíli... No, a hlava je krásně zresetovaná.

Závěr: letos to již nezachráním, ale zjara to s během, doufám, zase zkusím. Zaručeně to však nebude potichu.

Ještě malá poznámka. Na svou obhajobu dodávám, že běh jsem zcela nezavrhla. Jen jsem ho převedla na trochu jinou úroveň. Každé schody (i těch 5x15 doma), co se mi postaví do cesty, vždy usilovně vybíhám. Počítám v to i stráň, po níž se pohybuji při houbaření a procházkách, i případné další šikmé plochy. (Tady jsem objevila jeden článek o běhání do schodů.)

V neposlední řadě také tu rovinku, na níž každé ráno stíhám svůj autobus...

A co vy, máte raději klid, či hudbu?