Jak jen omluvit ústup o jednu dírku na koženém pásku kalhot, kde jsem před rokem už už málem postupovala na druhou (lepší) stranu? No, těžko.
Po loňské návštěvě syna v zahraničí se tehdy i později přibylého objemu ne a ne zbavit. Pravda, moje loňské vyhazovací žebro mi na radosti ze cvičení opravdu příliš nepřidalo a moje vytrvalé pokusy o běh (jako plnohodnotné náhražky) se nesetkaly s velkým nadšením u mých plic (smůla, letos se budu pokoušet plíce vylepšit znovu).
Co naplat, pár kroků zpět mám, jak doufám, za sebou. Co ale vlastně znamená krok zpět? Rozeběhnutí se o to rychleji vpřed!
To se čte opravdu velmi hezky. Teď jen jak s tím naložit?
Můj zde nedávno avizovaný závěsný systém opravdu nezahálí.
Po několika prvních veeelmi opatrných pokusech jsem se postupně osmělila a nyní pravidelně cvičím různé cviky vstoje a občas přidávám i ty se "zaháklýma" nohama. Ještě pořád nemám ráda neobvyklé polohy :)
Cvičím bosa, protože nevěřím botám, že by mi v nestřeženém a zaručeně nejnevhodnějším okamžiku neujely a ksichtík by pak byl opravdu na odpis :)
Do cvičení s popruhy zařazuji - po počátečních cca dvou týdnech jen s nimi - taky kettlebell a někdy něco "přízemního" na karimatce. To když není v ložnici jinovatka. Jinam se s ní pohodlně nevejdu. A pár prvků pro energii a dýchání z cvičení čchi kung od mého dlouholetého kamaráda.
Takovýto kombinovaný trénink jsem prvně vytvořila na místě jako okamžitý nápad a hlavně jako překvapení pro tělo. Znám se. Jak se na něco dlouho vědomě chystám, není to ono. Takhle se tělo nestačilo ani leknout a bylo to. Kupodivu se nebránilo, naopak musím říct, že se ta kombinace tělu líbí.
Po zimní cca čtyřměsíční pauze, kterou nedoporučuji nikomu, jsem ovšem z počátku měla pocit, že se při každém cviku musím bezpodmínečně rozpadnout. Dnes jsem si přibližně po měsíci cvičení uvědomila, že jsem na tom silově rozhodně o mnoho lépe, než v prvních dnech. Nedodržuji žádný režim, cvičím každý možný volný podvečer tak, jako dřív, protože vím, že některé dny se k tomu prostě nedostanu.
Čím jsem vlastně znovu začínala?
Bylo to v době, kdy jsem koupila popruhy, ale ještě jsem neměla odvahu se na nich "zhoupnout"jen pár dní před koupí popruhů. S láskou jsem vzpomněla Boba Harpera a jeho jógu. Bez ní bych se při prvním pořádném cvičení zaručeně zlomila vejpůl a tak jsem si ji naordinovala. Karimatku, která se po delší době nečinnosti nechtěla pořádně narovnat a nakonec jsem ji jako nepotřebnou a překážející odstrčila, byla s neskrývanou radostí přijata ke hře na schovávanou kočkami, a aspoň se mi ty chlupatý potvory nepletly pod nohy.
Další mučení přišlo o dva dny později a vybrala jsem si něco od Zuzky. Jeden cvik jsem si uzpůsobila pro kettlebell a při jiném jsem si v druhém kole způsobila tachykardii, což mě dost otrávilo. Jednou za čas se mi to stane, ale tentokrát nějakou chvíli trvalo, než se mi podařilo rozdováděné srdce zklidnit. Nakonec jsem si ještě chvíli zahoupala koulí a šla se vydýchat, zkulturnit a připravit večeři.
Vyplavené endorfiny by se tak rády okamžitě vrhly na nějakou pořádnou zabíračku, ale nechtěla jsem tělu cvičení hned zošklivit :) Nakonec jsem začala postupně přidávat a přišly i popruhy. Těmi teď vždy začínám, pak přejdu ke kouli (opět zaznamenávám manželovy kosé pohledy směrem ke kouli nad mojí hlavou - cvičím v těsné blízkosti křesla na němž sedí a sleduje tv), končím čchi kungem.
Dva dny poté, co jsem si začala s popruhy jsem se v práci málem strhala smíchy. Mám víceméně sedavé zaměstnání místy proložené chůzí "někam pro něco". Občas takhle nachodím docela slušné kilometry (viz můj mobil). No tak ty dva dny po prvním cvičení na popruzích se zvednu ze židle, po pár krocích rozchodím artrotické ztuhnutí a začínám se chechtat.
Tehdy jsem neposilovala schválně vlastně nic jiného než dlouho opomíjené ruce. A co mě bolí? Stehna! Ruce ani neví, že něco "navíc" dělaly. Pravda, poctivě jsem je po cvičení protáhla a trochu cítím jen tricepsy. Nedošlo mi, že při překonávání obav, zda popruhy vydrží a že si nerozbiju hubu, jsem jaksi mimovolně slušně zapojovala do akce právě nohy, taky břišáky a vlastně celé jádro.
Taky jsem si dnes s údivem povšimla jedné věci. Ve chvíli, kdy jsem zlehka presovala kouli nad hlavu a uvědomovala jsem si spokojeně obrovské zlepšení za poměrně krátkou dobu, mi s úlevou došlo, že je mi v podstatě vlastně jedno, že mám pár kilo zpátky. Podstatná je pro mně síla. Rozladit by mě momentálně mohla - a to hodně - případná obměna šatníku. Ale to se nestane. Těm, komu se zalíbilo, že "vypadám líp" bych ráda sdělila, že ten podkožní a jiný tuk, který po nějakou dobu vyrovnává moje vrásky, půjde brzy pryč. Ano, v zimě se tak nějak hodil. Netrpěla jsem tolik zimou. Nemám však osobně jediný důvod si ho držet i přes léto. Navíc se blíží jaro a to mám po celý život spojené s obavami z odhalení. Proč se tváří v tvář otevřenému šatníku zbytečně stresovat, když vím, jak na to.
Když necvičím, bolí mě všechno, když cvičím, taky. Ale ta bolest z cvičení je daleko příjemnější.
A takovou pauzu si pro příště zaručeně hódně rozmyslím.
Žádné komentáře:
Okomentovat