S jehlou v ruce

Od rána se živím bílými houskami, ble. Tedy ne že by byly až tak špatné, ale spolu s mattonkou, to není nic, po čem bych toužila. Taky něco jako dieta. Ale dnes musím, jednou cca za měsíc moje bříško vždycky trpí.
Sedím na transfůzce, na odběru plazmy, takže mám chvíli čas psát alespoň jedním prstem levé ruky. Doufám, že se mi podaří, co napíšu, uložit, aby to nedopadlo jako můj vypiplaný kalendář cvičení minulý týden, který prostě beze stopy zmizel a dle vyjádření počítačového inženýra nemá cenu po něm pátrat. Ještěže mám všechno zapsané v papírové podobě ve hmatatelném papírovém kalendáři i s příslušnými poznámkami.

Mám velkou potřebu si momentálně zvednout tlak (mám, jako obvykle nízký) - tedy něco k dietám.
V podstatě mi jako příklad stačí můj zesnulý manžel. Měl cukrovku, docela dost let byl "na dietě", později na inzulínu, ale stravovací návyky čím dál tím víc děsné. Taky pohybu po odchodu do starobního důchodu měl najednou zoufale málo. A to býval až do vyššího věku aktivní sportovec. Ovšem nic z vypěstované pohodlnosti nehodlal, bohužel, změnit. Když zemřel, byla to troska s amputovanýma oběma nohama.

Ne, nemám pražádný důvod kohokoli děsit, jen chci říct, že lidé se budou raději ládovat prášky horem dolem, nechají do sebe píchat injekce, budou se dožadovat lázní, nebo alespoň rehabilitace, ale to nejsnadnější, změnit svým vlastním přičiněním způsob života a stravovací návyky, to je PROBLÉM a opovážlivost, či dokonce lékařova drzost, něco takového po nich chtít! Já vím, je to problém, ale ve vlastní hlavě, přehodit výhybku a začít se starat o sebe sám. Zrovna teď jsem se sestřičkou prohodila pár slov na téma "jak okolí vysvětlit, že děkuji, ale já to nejím", po čemž ihned následuje odpověď otázkou "ty držíš dietu???" proložená dychtivou nedočkavostí vytáhnout z vás nějakou, v podstatě jakoukoli odpověď, po které by vám mohli "erudovaně" a láskyplně vaše snažení vyvracet a de facto z vás udělat nevzdělaného hlupáka. Ač ve většině případů by právě jim nějaká ta změna životního stylu neuškodila…
Prostě se někde v našich životech stala nějaká chyba, špatná nebo dokonce žádná informace, že základem našeho zdraví, alespoň v naprosté většině případů, je to, čím své tělo živíme, v jakém prostředí žijeme a přiměřený a dostatečný pohyb. Že prostě strava je lék, ať se nám to líbí nebo ne.
No vida, odběr jsem přežila, krev tekla jedna báseň, hurá na oběd (prosím, ať se mi nikdo z kuchařů nesnaží naložit jako pro regiment, když už nemám možnost sníst, co chci!)