... aby to nevypadalo, že se jen živím, nebo na papání myslím, tak se taky pohybuju. Sice skončil náročný týden, co se týká oslav, ale aspoň mám důvod se řádně zničit a pálit přebytečné jouly. Minulý týden jsem si dala Bobovo 54 min. kardio s kettlebellem. Ouvej, mě bolela ještě dva dny prdýlka a stehýnka. Ale bylo to žůžo, hezky v tempu a srdíčko pěkně pracovalo. Na chatě v neděli podvečer jsem umírala při jeho workoutu 1, vůbec jsem nemohla popadnout dech, ne že bych už nemohla, ale byl hic.
Ovšem co jsem si skutečně užila, byla pondělní Bobova jóga na břicho, kterou jsme dali spolu se synem. Ne že bych byla taková hvězda, ale odumírala jsem až ke konci, on daleko dřív :) (to jsem matka, posmívat se potomkovi). Navíc mě rozesmál: Boba jsem nám pustila do televize, ne jen v tabletu, jako sobě, nahlas to bylo taky a kluk - angličtinář na začátku povídá "říkej mi, co mám dělat". Dostal jasnou odpověď. "Čum." Já nevím, chlapi to mají jinak? Nebo jen moje dítě...? (Snad to nebude číst!) No a přidali jsme ještě Bobovo 12 min. core.
V úterý se FAKT nedalo. Příkazem jsem měla od přítele koupit si boty. Letní. Žabky miluju, ale opravdu se ke všem šatičkám nehodí, jen jsem přitom musela do nákupního centra, které z duše nesnáším. Fakt bych to odpoledne radši trávila někde jinde. Navíc jsem si ve čtyřech prodejnách nevybrala. Žádná láska na první pohled. Škoda času. Ještě, jak jsme courali po těch botách, zajeli jsme k našim. Zatímco můj podřimoval u předváděné nové 3D tv, mě svrběly svaly. Byla z toho taková menší rozcvička v letních šatičkách na ramínka. A vlastně taky trochu předváděčka, aby mamča viděla a jednou taky něco pochválila... :D
O den později, už sama, jsem zajela ještě do jiného obchodu a něco jsem ulovila. Akorát to není to, co jsem sháněla, no, tak už to chodí. :):):) Ten den jsem se zase nemohla rozhodnout, co zacvičím. Tak jsem dala opakování - 54 min. s kettlebellem. Nějak jsem pobrala ty moje tříkilovky a jakože mám tedy v jedné ruce šest kilo. Když jsem se nedávno rozmýšlela, jaký kettlebell bych si pořídila, uvažovala jsem právě o šestikilovém. Teď, ač to držení obou činek v jedné ruce, bylo krajně nepohodlné, zdálo se to být lehké. Budu si tedy k vánocům nejspíš přát osmikilový. Ať si rodina užije srandy, až bude tu hmotu balit a dávat pod stromek. Ať z toho mám taky nějakou zábavu, až mi budou líčit, jak doputoval až ke mně. :D
Včera jsem se o tomto svém rozhodnutí se smíchem svěřila na mém "detašovaném pracovišti", tedy v masážním salonu a byla jsem hodně překvapena odmítavou reakcí mých profesionálních kolegyň. Vyslechla jsem přednášku o rýsování posilováním vlastním tělem + minimální zátěží, o mém "vyšším" věku a nevhodnosti vyšší zátěže, až jsem, neschopna řádně argumentovat (mám v sobě blok, když mluvím s někým, koho beru jako odborníka), skončila něčím takovým, jako že chci vypadat jako kulturista (pro klid). V hlavě jsem měla chviličku gulášek, ale jen chvíli, neboť "nafukovače" svalů jsem nebrala, neberu a ani brát nikdy vědomě nebudu, nejsem chlap a bez toho se jaksi s několikakilogramovou zátěží nabušencem opravdu nestanu. Nevím, možná jsme se jen nepochopily, ale moje "světlé zítřky" opravdu nevypadají jako powerjóga, zumba či bosu. Odjakživa mám ráda něco podstatného v ruce a leze mi mráz po zádech, když jsem před devíti lety zaplatila trenérce v našem renomovaném centru za to, že mě naučila se všemi těmi hejblaty zacházet a opustila mě se slovy "jen pět kilo zátěže!" a "jednou dokola" a po zbytek hodiny pobíhat po pásu nebo zajezdit si na kole. Po dvou třech opakováních, kdy jsem dala kola dvě, otráveně pobíhala a neuronila jsem ani kapku potu, jsem to vzdala. Já prostě musím cítit, že se něčeho držím a pak to má tu šťávu, když sotva funím, potím se a nemám už sílu nadávat virtuálnímu trenérovi, či spílat časovači. To jsem já.
PS: No vida, teď bych si měla přečíst první zápisek :D:D:D
Hurá, víkend!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat