Včera odpoledne jsem skončila další sérii cvičení – Jillian Michaels, Ripped on 30, 1. level. Ještě po sprše ze mě chvíli sálá horko. Ovšem – kam se to hrabe za prvním dnem někdy před měsícem… Tenkrát jsem myslela, že vypustím duši, dnes se zadýchám jen chvílemi. Dnes plánované volno, no volno, odcházím ráno po půl sedmé a vracím se večer před devátou a volno to také není, některá záda bývají houževnatá… 
(Mám totiž takového koníčka – jsem mj. taky masérka a jezdím do sousedního města každý čtvrtek po práci makat do salónu. Moje domácí prostředí sice svým známým slibuji již dlouho, ale nějak se nemůžu pohnout z místa.)
Tedy zpět k cvičení. Tuším minulou neděli, po té příhodě s různými metry, jsem si prožila takovou kratičkou krizi. Klasika – jde to pomalu. Ale ještě v té vteřině jsem se začala sama sobě smát. Je mi 47, v průběhu posledních 16 let jsem na sebe pomalu, nenápadně a „proti své vůli“ nechala navěšet + - 10 kilo tukového závaží. Ovšem to jen okem váhy. Do toho tuku se mi přetransformovaly kdysi docela těžce vydřené svaly, TAK CO BYCH CHTĚLA za pár, sice vydřených, ale jen pár dní???
Vždyť první den jsem málem umřela, druhý den mě braly křeče v zádech od neexistujících břišáků, za které to vzaly zádové svaly. Vleže jsem nohy nedala nad hlavu, natož za ní. A když už jsem si myslela, že jsem vyhrála, nedostala jsem ze sebe jediný klik a to mám na mysli dámský! Po třech dnech, kdy jsem je potupně dělala aspoň o stůl (i židle byla moc nízko), si to tělo rozmyslelo a ejhle – najednou to šlo.
Miluju Jill Michaels a nemůžu se obejít bez Nikki Finn, od které postupně hltám všechny informace o Jill a miluju její "sebrané" spisy, tedy hromadu důležitých informací, které bych horko těžko naháněla někde po netu.