Taky musím uznat, jaké mám štěstí na přítele a syna.
Když jsem kdysi po dětech pořádně hubla (ne jen jídlem ale i cvičením) a svému tehdejšímu manželovi jsem pyšně sdělila počet aktuálně ztracených kilogramů, dostala jsem pokaždé jako "dárek" od něj dortík. Myslím, že nějak nechtěl a neměl zájem, aby na mě byl přijatelný pohled. Zvláštní, býval velký sportovec a ještě na začátku našeho spolubydlení jsme téměř každé ráno začínali odhozením peřiny a nohama počítali ve vzduchu do dvaceti i s následujícím podpisem. A jeho jméno stálo za to. Přesto 20 kilo bylo na dost dlouho zničeno...
Můj současný přítel sice dle jeho sdělení tělocvik jako takový ve škole bojkotoval, ale ještě před několika málo lety byl zaníceným cyklistou - silničářem. Bohužel přestal, bojí se náklaďáků. A cyklostezky s opovržením odmítá. Ovšem ten pohled na něj zezadu ještě dnes... Ty kilometry jeho svaly nezapomněly.
No tak tenhle chlap beze slova pochopil, že hlavní důvod mého nechození do posiloven není ani tak nedostatek financí, ale nechuť se potit před kýmkoli dalším. Jen oko mého staršího dospělého syna se na mě smí položit. Když jsem tuhle po něm chtěla ať mi zkontroluje kliky, praštil sebou vedle mne, pár jich ledabyle vytvořil sám, poté utrousil, že mám blbě ruce a v klidu odešel. Jen si občas rýpne, že u toho hekám. No, kdo by nehekal a nevztekal se... Ale to se snad taky někdy upraví. Pokud si tedy nepořídím těžší činky... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat