Venku bylo celý den odporně, mlhavo, fuj. Za ty roky, co tady žiju, bych si už taky mohla zvyknout, ale celý týden bylo hezky, návratu zimy se už bráním. Doufala jsem, že přítele vytáhnu ven se projít, ale nic z toho nebylo. Tak jsem z toho nicnedělání lehce nervní. Celý den courám po netu.
Po čtvrtečním "volnu" jsem včera přežila moje první seznámení s 2. levelem Ripped in 30. Moje tělo mě stále překvapuje. Když cvičím nový workout poprvé, umírám, pošesté se téměř nudím (trochu přeháním). Ale opravdu trvale cítím, jak se mi postupně zlepšuje fyzička. Pak jednodenní pauza, kterou nevím jak bych zvládla, kdybych nechodila do práce a seděla doma , snad bych aspoň myla okna, nebo stěhovala nábytek, nebo jánevímco. Co se to v té hlavě stalo, že trpí, když se tělo nehýbe? Vím, že pauza je důležitá, aspoň pro svaly určitě, ale jak to vysvětlit hlavě? Tak to tu ještě nebylo.
V posledních týdnech to dělám tak, jako že se na sebe dívám jako na pejska na vodítku. Když jsem kolikrát v životě začala nějakou dietu, nebo pokus o cvičení a dala jsem si to příkazem a vytkla si cíl, nikdy to nevyšlo. Až čas mě naučil poslouchat se. Pravda, někdy komunikace vázla, taky proto jsem tam, odkud se teď pomalu dostávám.
Žádné komentáře:
Okomentovat