Copažetoje? Aneb zpátky z obchůzky (?)

 

Jsem hrozná. Pořádný článek ze sebe nevysoukám a fotky odrostlých ptačích miminek sem cpu :)

Dva omluvné a vysvětlující příspěvky mám již nějaký ten čas rozepsané v počítači, taky rozepsaný pokus o fůzi předchozích dvou, a teď další, který snad uveřejním.
Prostě tak. Celá ta moje "obchůzka" se trochu protáhla. Nastaly totiž neovlivnitelné leč velmi očekávané a žádoucí události v rodině, které mě donutily přemýšlet i o něčem jiném, než je moje napapané bříško a koule v ruce :)

Synek s přítelkyní sehnali byt, během několika následujících dní do něj učiní přesun s plnou polní, já sice zůstávám, ale byl to povel zároveň pro mne - mám připraven arzenál přístrojů a nástrojů a nářadí, aby po nich kámen na kameni nezůstal :D:D:D Hodlám provést pár zásadních změn ve spací části bytu a konečně k sobě přesunout svého manžela i s příslušenstvím, tedy i s jeho osobními i neosobními věcmi, který byl mnou zároveň požádán (nevím, jestli to bral jako žádost), aby mi po celu dobu přestavby dělal servismana, tedy někoho, kdo mi uvaří, kdo mě napojí, vytrhne z ruky vrtačku (kladivo), abych v zápalu nepřekročila dobu povolenou k rušení sousedského soužití, v neposlední řadě taky ohřeje vodu na mytí, pač tento rok rekonstruuji nejen já, ale i místní teplárenská společnost se rozhodla vyměnit potrubí horkovodu, takže máme na tři týdny utrum s cachtáním (co si stěžuju, v jeskyni bych byla ráda i za studenou :D )
Uf. Zdraví vás dr. Radosta, akce Kulový blesk :D

Whole30

Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila svou závislost na mléce a mléčných výrobcích, došlo mi, že než se dokopu k whole30, to ještě chvíli potrvá. A dala jsem si odvykací kůru. Z tvrdých drog (staré tvrdé kozí a jiné sýry) jsem přešla na měkké drogy (mozzarella, plnotučný tvaroh, kysaná smetana, cottage, plnotučné mléko) a postupně je vysazuju. Trochu jsem se jich schválně přejedla, to mám vyzkoušené, že mi nebudou aspoň nějakou dobu chybět.
Další problém - svačiny. Snídám doma v šest ráno (neumím si představit, jak a na čem bych si v práci po ránu dělala vejce na slanině) a oběd kolem poledne. Těch šest hodin je hrozně dlouuuhých. Vždycky si dávám kolem deváté jablko, nebo jiný kousek ovoce (jindy ho prakticky nejím), někdy i pár oříšků (mandle, kešu) a i když se mi dnes podařilo "naladit" snídani tak, že ještě v pravé poledne jsem neměla pořádný hlad, počkám ještě pár dní, než se do whole30 pustím. Odpolední sváči si v pohodě odpustím, nebo to zvládne jako doteď něco opravdu mikroskopického, symbolického.

Po celou dobu "obchůzky" jsem fakt hodně hledala. Opravdu hodně. Hledala jsem na FB, hledala jsem na netu, procházela známé i neznámé stránky. Někteří kolegové trochu nechápou, proč si je na FB nedávám do přátel, já ale mám FB jako zdroj informací (ani jedna zpráva není moje, jen dvě úvodní fotky jsou autentické).
Tolik odkazů, i přímých sdílených zkušeností bych normálně hledala poněkud hůř.
Knihu Jídlo na prvním místě tedy stále ještě nemám, ale asi na třetí pokus jsem zjistila, hurá, že už je i v naší městské knihovně a tak jsem ji okamžitě zabukovala. Není na můj vkus jaksi nejlevnější, a abych si ji koupila, musí mě opravdu zaujmout (doufala jsem, že ji budou mít v knihkupectví, abych ji mohla prolistovat, to bych si i tu knihovnu odpustila, ale neměli).

Z čeho mám obrovskou radost a pocit, že není důvod nejít dál, je, že se mi podařilo drápkem zachytit i jednu mně velmi blízkou osobu, která je sice úplně stejně paličatá jako já, ale protože nad jejím velmi nepříjemným autoimunitním onemocněním lékaři jen krčí rameny, myslím, že se do toho se mnou pustí. Vím, že bude procházet stejnými duševními pochody, jako jsem si prošla já od první chvíle, kdy jsem viděla slova primal, paleo a whole30, ale já jsem (myslím si) o malinkatý krůček napřed, a když jsem před pár dny od ní slyšela slova plná zaujetí a zvědavosti, vypadá to na dobrý začátek :)

Další zážitky z obchůzky

Potřebovala jsem si urovnat priority, potřeby a přání. Potřebovala jsem být chvíli sama se sebou, zjistit, jak se z lesa ozývá. Tedy zevnitř. Potřebovala jsem získat trochu času, a ne všechny myšlenky je potřeba ihned zveřejňovat. A taky jsem málem zapomněla, že na příkaz jaksi nefunguju. Příkaz bývá z hlavy a já se snažím poslouchat zbytek těla. Hlavu si přeci jen ponechám spíš jako knihovnu. Na horší časy :):):)

Svoji vlastní dřepovací výzvu jsem ukončila poněkud předčasně, někde u sto pěti dřepů s koulí. Měla jsem neodbytný pocit, že něco není v pořádku. Stávalo se mi, že jsem nemohla v klidu pokrčit levou nohu. Musela jsem ji vždycky propnout a pak znovu pokrčit. Na druhou stranu i po cca měsíci "nečinnosti" musím zkonstatovat, že kolena mám teď jako nová. Dřepy je krásně "promazaly" a hlavně zpevnily potřebnou svalovinu a snad i vyhladily "stařecká" zvrásnění chrupavky. Při pohledu na stehna začínám být pyšná :)))

Pravda, dřepy dělám momentálně jen minimálně, jako součást cvičení s koulí. Radši jsem poslechla tělo, než čísla na papíře...
         

Nevím proč, ale opět jsem se nechala vyhecovat od Nikki a dám se do jejípadesátidenní výzvy. Minulý rok jsem ji zkusila prvně, přece se nenechám letos zahanbit :-)
Je dobré vidět se někdy cizíma očima. Změny, kterých si sami nevšimneme, nenechají chladnými ty druhé, kteří je komentují. Navíc - taková veřejná výzva nutí k vyšším výkonům. Nejde tu o kila, jde jen o změnu. A jak známo - kdo si jednou začal s proměnou, už nikdy nebude spokojený.

Mám takový zážitek ze svého okolí.

Mrzí mne, převelice mne mrzí, že ne každý chápe změnu životosprávy jako trvalou. Že si myslí, tak teď si dám pár týdnů krabičkové diety, trochu si u toho zacvičím, a až něco shodím, můžu si zase začít vyvářet. Nebo - já musím teď držet dietu (fuj slovo), tak dětem dopřeju v hospodě pizzu. S tímhle přístupem je jasné, kde nechali výživoví poradci pořádnou díru. Že si nedělají starosti o řekněme ducha, že je zajímá jen tělo klienta, pokud to spíš není vlastní kapsa. Si myslím spíš.
Už jsem o tom párkrát psala, opět se opakuji.
Skutečné jídlo přece není trest. Skutečné jídlo je cesta ke zdravému a silnému tělu. Pokud se chceme touto cestou dát, měli bychom pochopit, že jídlo je opravdu opravdové palivo pro naše tělo. Že nelze pár týdnů bez pochopení smyslu svého konání jíst "jinak", a že není cesty zpátky. A že tato nová cesta nám přináší s nadějí na štíhlejší/zdravější tělo i nové kulinářské zážitky. To hlavně. Protože není nic horšího, než jíst své jídlo s odporem.
 

No a nakonec si trošičku postěžuju. Před čtrnácti dny mě přepadla náhlá příhoda břišní. Fakt už jsem myslela na operaci. První vyšetření nic naštěstí neprokázala a CT mě čeká v létě. Musím přiznat, ty první dva dny jsem opravdu byla ráda za pár bílých rohlíků, které běžně nevezmu dobrovolně do pusy, ale naštěstí se rychle ukázalo, že problém není "uvnitř trubek", ale nejspíš někde v jejich okolí, mezi nimi (srůsty?). Až čtvrtý den se vše uklidnilo a mohla jsem vyzkoušet kouli.

A proč je tedy na začátku fotka těch malých poštolek? No naši mladí je i s jejich mámou jaksi "podědili" i s květináčem, balkónem a bytem :) Jsou nádherné.


PS: Když už jsme u balkónu: medvědí česnek, chudák, zesnul, naopak se daří koriandru, který, jak jsem zjistila, mi vůbec nechutná, normální česnek jsem už vytáhla a suší se, rajčata a papriky vypadají dobře...