Jak se běhá u moře I.

Tenhle blog jsem pořizovala v době, kdy se mladší syn odstěhoval do Istanbulu. Letos v červnu jsem jej i s mými rodiči navštívila.

Velkou část cestovního kufru pochopitelně zabíraly moje běžecké kecky, neboť jsem se celá natěšená domnívala, že každé ráno za kuropění (spíš za zvuku ranní motlitby linoucí se z nesčetných minaretů), vyrazím a protáhnu se u nedalekého moře. Jak naivní.
Jednak program, který pro nás připravil syn s rodinou jeho ženy a jejich přáteli, byl dost nabitý, takže vyskotačit ráno z pelechu a nasát do plic ranní vzdoušek bylo rázem zavrhnuto.

Druhak jsem dost podcenila členitost terénu a kolorit místních uliček. Ač jsem si na mapě zjistila, že byt, v němž žije můj syn se ženou, a který nám byl napospas ponechán i s kocourem (mladí se přesunuli k rodičům ženy), je vzdušnou čarou cca dvě stě metrů od moře (průplavu), skutečnost byla taková, že nadmořská výška onoho bytu je snad sto metrů nad mořem, navíc uličky kopírují víceméně vrstevnice a ztratit se, by znamenalo dost velký problém, protože název naší ulice, jak se smíchem glosoval syn, údajně mnohdy nejsou schopni přečíst a lokalizovat ani mnozí domorodci. A taky jsem byla upozorněna, že podobné "pobíhání" není v místě běžným zvykem. Pomíjím stav ovzduší ve velkoměstě, který jsem dodatečně zhodnotila za plně dostačující (jsem skromná, žiji celý život v Mostecké pánvi). Ovšem bez pohybu jsme nezůstali.

Denně jsme vyráželi na výlety po městě. Ať už autem, či přívozem. Již od druhého dne se naše orientace v terénu zlepšila natolik, že jsme sami trefili k přívozu, kde jsme čekali na auto se synem a snachou a odkud jsme vyráželi do okolí.
Nevím, jak je tomu u dalších přívozů, u toho "našeho" je takové maličké městské centrum. Změť taxíků, dolmuší, autobusů, rozestavěná stanice metra, shluk obchodů, rybí trh ... a nad tím vším neúnavně kroužící hejno křičících racků... Ano, hned druhý den ráno jsem byla pokřtěna zeleným silně zapáchajícím trusem. Naštěstí se mamině podařilo pomocí vlhčených ubrousků zbavit mě a mé vlasy onoho fuj, na maskáčovém triku se naštěstí nic nepoznalo a druhý výlet mohl začít.

Někde tam, hned za těmi žlutými dolmušemi, jsem byla pro štěstí pokřtěna anonymním rackem

***

Ten první jsme prožili hned po našem odpoledním příletu, kdy jsme byli autem provezeni snad celou historickou evropskou částí města, přes most převezeni na asijskou stranu a po více než dvou hodinách nás uvítal byt i s jeho "panem domácím", obrovským kocourem Kerimem.
On jediný z celé rodiny pak zůstal v klidu i následující dny i noci. Když ho přepadl hlad, došel si někoho z nás prostě vzbudit. Šlapáním a mňoukáním to osmi kilům živé váhy šlo velmi dobře. Pak se opět vzdálil a nevzrušeně si užíval náš pobyt.

Kočky i psi obecně jsou v Istanbulu oblíbeni. Kamkoli jsme se hnuli, stačilo zvolat psspss! (česky čiči) a okamžitě se okolo nohou motalo mňoukající klubko pouličních čičin. Mám za to, že obyvatelé o ně pečují hlavně proto, že hlídají město před šváby, štíry a krysami. Prvně jmenované jsem prvně v životě (jsou setkání, o něž jsem nikdy příliš nestála) viděla právě v našem bytě. Na jednoho - mrtvého - jsem šlápla bosou nohou (to byl ten menší). O den později vidím něco na chodbě a tak, jak jsem právě v klidu seděla v křesle, nohy jsem měla rázem nad úrovní hlavy :) Oba byli již mrtví. Tedy ten druhý, větší, ještě třepal nožičkama, ale oba dva již měli za sebou seznámení s Kerimovými zoubky :D Zlatí čeští faraóni a moli... :D
Místní toulavé psy jsme potkávali hlavně v turisticky atraktivnější evropské části, kde běžně pobývali mezi stoly místních restaurací. Hlady rozhodně netrpěli, všichni do jednoho byli čistí, milí a přítulní, občas se žlutou náušničkou. Jak jsem byla poučena, ti jsou vykastrovaní a očkovaní.

  

S mešitou Hagia Sofia

***

Druhého dne jsme byli převezeni lodí i s autem do starého centra mezi mešity, trhy a o poznání vyšší ceny, než v asijské části. Co by místní pro turistu neudělali :)Vybrat pro návštěvu měsíc červen se ukázalo být velice výhodné. Počasí po celou dobu pobytu bylo takové akorát na chození, občas tepleji, jen jednou krásná buřina.

Ten den večer jsme byli pozvaní k rodičům synovy ženy a ač počáteční nervozita byla cítit na obou stranách, troufám si tvrdit, že večeře proběhla v příjemné a velmi uvolněné atmosféře. Po celý večer a celý pobyt jsme s mými rodiči zírali, jak můj synek dospěl. Hezky se poslouchaly i komplimenty od různých na sobě nezávislých lidí. Velmi se mi ulevilo, že ten, koho bych dříve někdy i víckrát denně s chutí vlastní rukou sprovodila ze světa, kvůli komu jsme já i moji rodiče měli v životě mnohokrát špatné sny, se zjevil rázem jako někdo jiný. Tedy kecy má pořád stejné, včetně telecích nápadů, ale překládat průběžně do dvou jazyků (turečtina - angličtina), podle toho, bavil-li se se ženou,či s námi, do toho řídit plné auto tím naprosto neskutečným provozem, ještě plynule kouřit (za to bych ho fakt zabila) a ještě glosovat aktuální dění kolem nás i momentální ve světě, za to si vysloužil párkrát pochvalu. Tak, polívčičku i mateřské ego jsem si přihřála, vystřízlivěmež :)))

***

Třetí den jsme vyrazili, jak jen to říct, do první z několika "Pařížských" ulic (Bagdádská třída), které jsme měli celkem navštívit. Upřímně, nemám nic proti módě ani věcem příbuzným, ovšem přibližně pětikilometrová štreka jednou ulicí... a to jsme, jak jsem zjistila na zpáteční cestě, viděli asi tak polovinu... :D 

Ten pán nehvízdal, to je můj tatínek :)

No a protože cestu zpět k autu jsme vzali kolem moře, nastal čas pro moje kecky! Přidala jsem do kroku a pelášila se přezout a převléknout, abych mohla celé naší family běžet naproti. Opravdu tam není zvykem běhat. Potkala jsem pouze evidentní turisty a fůru hvízdajících chlapů. To byl malér, pač přibrzděte, abyste lapili dech, když se na vás hvízdá! :DDD
Ale pocit - k nezaplacení!

Večer jsme se jen šli všichni projít do okolí bydliště. A pochopila jsem definitivně, že tudy cesta ku běhání - tedy pro takové nemehlo jako jsem já - opravdu nevede... Jak už jsem se zmínila, co nebylo do kopce - z kopce, bylo tak zašmodrchané, k uzoufání si podobné, navíc bez možnosti chytit se pohledem na nějakém vzdálenějším horizontu (slunce nestačí), čímž moje běhání u moře (pro letošní rok) definitivně skončilo :D

***

Čtvrtý den jsme byli na večeři pozvaní přítelkyní synovy tchyně do lehce vzdáleného klubu, kam smí pouze příbuzní vojáků (námořníků?) a jejich hosté. Syn nás upozornil, abychom si už ráno dali do auta věci na převlečení. Dopoledne jsme měli v plánu návštěvu paláce Dolmabahçe, byl však zavírací den, popojeli jsme tedy jen o kousek dál a ocitli jsme se Yıldız parku. Vzhledem k jeho poměrné rozlehlosti, běžně je přístupný i auty (za poplatek, pochopitelně).

Park na nás dýchnul příjemným chládkem. Připadali jsme si skoro jako v lese, přitom doslova v centru velkoměsta.
Tak jako skoro všechno v evropské části Istanbulu, i Yıldız park má svou dlouhou historii, ovšem dějepis jaksi není moje silná stránka...... ;)

V parku rostly i jiné "kytky!, tahle byla ze všech nejhezčí :)

Co bylo úsměvné, a to nejen dnes a nejen tady, svatby. Na fotce nahoře: bílé posezení opodál na ostrůvku bylo právě pro jednu z nich připraveno. Na místní zvyklosti jsem se neptala, ale připadalo mi to, že přes den se nevěsty (a že jsme jich viděli) všude jen fotily a k hostině došlo až navečer. Ale nechci spekulovat. Ovšem nazdobené šatičky, které měly jedna jak druhá, musely stát opravdu majlant.

 

Pozdě odpoledne jsme se cestou kolem průplavu vydali na sever do Sarıyeru, kde jsme byli očekáváni dlouholetou rodinnou přítelkyní, dámou s nefalšovaným francouzským šarmem a vlastně i přízvukem v již zmiňovaném klubu. Až později mi bylo řečeno, že francouzsky neumí sni slovo. Ale styl má. 

Cestou jsme na chvíli zastavili na pobřeží, aby mladí doplnili zásoby nikotinu (ble) a snacha se mezitím na bráně u pobřežní hlídky zeptala strážného, jak je to ještě daleko. Ten nestačil pozdravit, natož odpovědět, protože koutkem oka zahlédl nadřízeného - podle vizáže dost vysokého důstojníka, k němuž se v mžiku otočil, zasalutoval a patřičné odpovědi se snacha dočkala z úst onoho kapitána, jdoucího ze služby domů.

Z toho místa mám jen jednu použitelnou fotku. Pokud si ji zvětšíte, je něco v dááálce vidět.

To "něco" je již nějakou dobu rozestavěný třetí most přes průplav a patrně v tomto stavu ještě chvíli zůstane. Maličký kousek za ním, nějaké dva tři kilometry, se rozprostírá Černé moře.

Zaparkovali jsme, já jsem v autě stylem "hlavně nenápadně" vyměnila kraťasy za dlouhasy (byli jsme dlouho dopředu upozorněni, že stačí neformální oblečení; naši chodí univerzálně pořád),  počkali na zbytek rodiny - rodiče snachy dorazili lodí - a vydali se k restauraci. A nastal problém. Syn měl kalhoty pod kolena a voják ze stráže ho ani nepustil do areálu. Uvnitř sice pobíhaly a pokřikovaly malé děti, ale dospělácký dress code byl daný a hotovo. Než nám, češtinářům, pořádně došlo, o co vlastně jde, chopila se situace jeho akční panímáma, popadla ho a v nejbližším obchodě mu zakoupila dlouhé džíny. Když jsme se nakonec všichni sešli, bylo nás sedm, seděli jsme u velkého kulatého stolu, měli jsme vlastního číšníka a všechny do jednoho nás zaručeně žralo, že si navzájem nerozumíme.

Objednali jsme si různé předkrmy i hlavní chody - vesměs z ryb, s talířemi jsme šíbovali jako zkušení skořápkáři a ochutnávali. Kdyby někdo chtěl,  ať mu popíšu, co jsem jedla, řeknu, že mi všechno chutnalo. Ale co jsem jedla, nevím :)

Zato přesně vím, co jsme po celý pobyt pili.

Vodu.

Vodu vám budou nalévat, dokud nebudete kuňkat.

Vodonoši -  muži roznášející dům od domu tuším asi desetilitrové plastové kanystry - jsou součástí koloritu města, kde z kohoutku teče voda přechlórovaná a použitelná k pití až po převaření.

Vodu v půllitrovkách zakoupíte za 1 liru (cca 9 korun) na každém rohu.

Takže do vinných sklenek nám náš pingl neustále doléval vodu. Byl nám sice nabídnut výběr alko nápojů, ale každý jsme dostali sklenku toho svého a konečná.

Alkohol prostě v této silně muslimské zemi není v kurzu. I když je běžně v prodeji. A ano, alkoholici se najdou i zde...

Cestu zpátky navigoval synův tchán, snacha odjela s maminkou přívozem. Tentokrát jsme jeli takovým malým Manhattanem - čtvrtí Maslak. Ve večerním osvětlení některé budovy vypadaly docela dost impozantně.

***

Pátý den ráno zněl povel - Princovy ostrovy. Auto jsme nechali zaparkované kousek od přívozu a vypluli. Tak trochu jsme netušili, co nás čeká.



Staré nádraží. Tady, krok od průplavu, končily koleje, cesty, kontinent...



Přívoz (upozornění - nestaví na znamení :D)



Princovy ostrovy je maličké souostroví ležící v Marmarském moři, pár kilometrů jižně od asijské části Istanbulu.

Ostrovů je celkem devět, z toho čtyři větší, my mířili na ten největší, na Büyükadu. Jen co jsme vystoupili z lodi, hned nám každému kdosi (vím moc dobře, kdo to byl, zaměstanec té nejbližší restaurace) vrazil do ruky leták, který byl pro nás nejzajímavější tím, co bylo na druhé straně. Mapa ostrova. Mamina, mající na každé dovolené znalosti hodné delegáta cestovní kanceláře, českou část výpravy upozornila, že na ostrově jezdí jen koňské povozy, kola a auta že tu nejsou. Pravda, na pár čadících strojů, které mohly auto připomínat jsme narazili, ale evidentně jsou používány jen na převoz zboží, stavebního materiálu a podobně.



To ostatní byla kola a již zmiňované bryčky. Rozhodli jsme se pro pěškobus. To místní obžerství přece musíme nějak vykompenzovat. Na mapce jsme vyhledali ulici, která vedla... no prostě někam vedla. 



Tohle je ještě rovinka...

Tady už to bylo horší, i když to tak nevypadá...:)

Vyrazili jsme městem Adalar k jeho okrajové a daleko tišší části, tedy směrem ke středu ostrova. Dodnes nechápu, že jsme nevyfotila aspoň nějakou z budov. Nevím proč, ale ty mnohdy staré a neudržované dřevěné stavby obývané vesměs ptáky a kočkami, jindy udržované pečlivými majiteli mi v něčem připomínaly kubánskou architekturu "ve dřevě". Tedy - tak nějak si ji představuji. Budu se muset podívat na nějaké fotky z Kuby, mám-li správný čuch :)

Za již solidního tepla jsme dorazili na jeden z vrcholků ostrova. Stojí tam osamocený dům a v protější ohradě, i mimo ni, se pasou koně.

 

Nevím, jestli jsou to ti, co mají zrovna "po službě", či klisny se hříbaty, každopádně tam bylo v háji velmi příjemně a hlavně - TICHO! :D Zrovna když mi tahle myšlenka prolétla hlavou, ozval se ze všech minaretů v doslechu hlas zvoucí k motlitbě. A bylo po klidu.

Kousek dál jsme objevili stavbu. Je to budova starého sirotčince, kde byly v době řeckých nepokojů přibližně v 50. letech 20. století ubytovány řecké děti.

Kdybych chtěla natočit klasický horor, neváhám. Polorozpadlou stavbu dnes obývají ptáci, včetně vran, jejichž hlasité krákání z nitra tmavých děr, co zbyly v místech, kde dřív bývala okna, znělo docela hrůzostrašně :)





Starý sirotčinec



Vítr hvízdající mezi polorozpadlými dřevěnými stěnami dotvářel naprosto dokonalou kulisu k již zmíněné dokonalé fiktivní filmové scéně...

Netrvalo dlouho a celá naše rodina se sešla po několika minutách v sedle uprostřed ostrova, kam mířily i koňské povozy.

Dlužno podotknout, že jsme nikdo z nás nevyužili ani služby místní restaurace, ale ani její toaletu, natož abychom zakoupili něco ze zboží v přítomných stáncích. A o hladu jsme se, teď již po normální silnici vraceli zpět k moři. Kolem nás uháněly kočáry a my, táhnouce nohy za sebou, ploužili jsme se k přístavu.

Oběd jsme ten den nedobrovolně vynechali a už se to nikdy potom nestalo. Snacha, která má velmi výkonné "spalování" (a žádné "zásoby") a navíc si díky svému vychování k obědu taky nic nekoupila, měla celé odpoledne ukrutný hlad a my ostatní jsme byli docela ... jak to jen kulantně zaonačit ... podráždění. Jídlo jsme si dali až na pevnině v místním tureckém fástfůdu  a pak už nám všem bylo dobře. Od toho dne jsem "mám hlad" hlásila pro sichr já osobně, mladí vždycky vybrali nejbližší občerstvovnu a byl klid. Každý máme tělesné potřeby trochu jinak uspořádané, ale patřím mezi ty, kdo o hladu neznají bratra :)

***

V sobotu nás čekala okružní plavba průplavem se snídaní, na kterou jsme byli pozváni maminkou synovy ženy, která se jí taky s námi společně zúčastnila. Protože začátek plavby byl kousek od bydliště rodičů, syn pro nás "na otočku" zajel, a pak jsme všichni došli k přívozu. Po pár minutách čekání na příslušnou loď (připadaly mi častější, než metro) jsme se dočkali. Bohatě prostřený stůl na palubě byl připraven a cesta mohla začít. Den byl krásný, modrý od nevidím do nevidím a tak jsme

si to pořádně užili.



První asi hodinu jízdy se sedělo na zakryté palubě a jedlo se. Až v další části se všichni pomalu začali přesouvat na odkrytou horní palubu. Cesta pomalu plynula a tak jsme se v jejím průběhu přesouvali z východní strany průplavu na západní ke zátoce Zlatý roh, odtud na sever podél pobřeží až nad druhý most používaný pro nákladní dopravu, přesunuli jsme se zpět k asijské straně a když mělo být pohádky konec, šla snachy maminka poprosit posádku, zda bychom s nimi mohli ještě kousek dál, tedy ke Zlatému rohu. V plánu bylo ještě takové velmi milé překvapení.

 

Vystoupili jsme až u Galatského mostu, přešli jej a jako hejno housátek jsme pádili za maminkou. Dorazili jsme k příslušnému přívozu a zjistili, že máme skoro hodinu čas. Střihli jsme si rychle ještě jednu blízkou mešitu. Jako vždy - šátek půjčí, nebo vlastní. Obuv ponechat venku.

Rüstem Paşa Cami

Připadala mi nejhezčí ze všech, asi proto, že se běžně užívá.

Maminka nás pak nechala nalodit, zamávala a zmizela. Našla si tu svou loď a odjela domů. Nás pět se vydalo vstříc opravdu krásnému zážitku, jímž byla návštěva jedné skromné soukromé sbírky...

Fotek dám jen pár, ostatní postupně na můj fotoblog Třetím okem.

 

Rahmi M. Koç Museum

 

Škoda, že neumím turecky. Mám pocit, že každá, i sebemenší drobnost včetně hraček, má svou historii

Taťulda miluje techniku (po kom to dítě je...)

Důkaz. Svatba se dá vystrojit opravdu všude.
Nevěsta se prozatím fotila mezi starými auty :)

Z takového prý kdysi taťka vypadl, když ho vozila jeho teta 



Něco pro manžela, míval léta sajdkáru



Vrcholným zážitkem byla prohlídka staré vojenské ponorky, při níž nás doprovázel bývalý námořník, který na ní původně sloužil. Já i snacha jsme jen těžko ukočírovaly záchvat klaustrofobie :DDD

Interiér - maximální minimalismus v praxi.

Zpět domů, jak jinak, opět lodí. Až po vystoupení na pevninu jsme se rozdělili - mladí šli k rodičům nakonec pěšky a byli tam dřív, než busem. Cestou prasklo potrubí a opravovali ho - uprostřed silnice. Navíc měla nedaleko svatba dcera někoho "místního významného" a tak bezpečnostní opatření bylo poněkud vyšší. Nevím nakolik se něčí svatba a zážitek taťky a můj shodují, ale (mamina se jako vždy ztratila a šla domů vlastní cestou :D) jen pár metrů od našeho přívozu, na rušné křižovatce na přechodu, kde nic tu nic, najednou snad tři metry od nás skočilo pár ozbrojených policistů na nějakého muže a přes jeho hlasitý protest se jej uprostřed silnice jali pacifikovat. No, radši jsme se vzdálili. Došlo mi, že synova poznámka "nevycházet bez dokladů" má svá opodstatnění.

***

A tak, všichni krapet připáleni, usínali jsme očekávajíce, co nám přichystá druhá půlka naší istanbulské dovolené. Čekala nás nedělní tradiční turecká snídaně a po ní výlet k moři.