Jak se běhá u moře II.


Druhá polovina návštěvy (já + moji rodiče) u mého syna v tureckém Istanbulu začala krásným nedělním ránem. Vědomi si toho, že nás opět čeká den plný obžerství, dali jsme si doma opravdu jen něco "na přežití" a čekali na syna a snachu. S nimi jsme - po kolikáté už - překonali most přes Bospor, kde se mýtné platí jen v jednom směru. Protože vlastně každý ho použije oběma směry, vrchnost usoudila, že poplatek se zaplatí jen jednou zadvakrát. Místní jen trochu přibrzdí, aby si brána přečetla čip v autě, na obrazovce u cesty ihned oznámí strženou částku a jede se dál.

Pohled z mostu přes Bospor na asijskou část města

Jeli jsme evropskou částí Istanbulu po přeplněné dálnici západním směrem. Když už jsme si mysleli, že fakt musíme být někde v polích za městem, syn odbočil doleva. Tam, v sídlišti, kousek od Marmarského moře, na dohled mezinárodního letiště, v moderním bytě v paneláku tři jedna bydlí se svým mužem sestra mojí snachy. Ona - počítačový ing., on - daňový specialista. Vydělané peníze strkají do cest po Evropě a okolí. U ledničky v kuchyni nás zastavili a z přemnoha magnetek na ní se daly vyčíst zážitky. Tuším i Praha tam byla.
Po chvíli dorazili i rodiče, které přivezla nám již známá domácí přítelkyně, co nás minulý týden pozvala na večeři do onoho námořnického klubu. A opět měla styl a šarm.

Dobrou chuť!

Co bylo k jídlu? Všechno. Velmi dobré, čerstvé, neuvěřitelné sýry, med, zelenina, ovoce, závitky z vinných listů, vařená půlená vejce politá olivovým olejem a sypaná kořením, oříšky, sušené ovoce, litry vynikajícího čaje, džusy, voda.
To, co je na stole, byl prakticky jen základ. Zbytek se přináší a přináší... Když jsem se syna ptala, je-li to běžná snídaně, řekl hm..., taková spíš slavností.
Jen masa poskrovnu. Vepřové Turci vlastně skoro nevedou, hovězí je opravdu dost drahé. Ovšem pokud je maso na stole, je luxusní.

***

Na emailu mi od kluka přišla taková ta blbina, co člověk smaže, aniž ji otevře, ale tuhle jsem si upozorněna otevřela a zprvu nechápala. Poslal mi ji ještě před mojí cestou do Turecka. Jsou tam prezentovány různé druhy snídaní v různých zemích. Na závěr - jako pointa - fotka turecké snídaně. Jako když na stůl vyklopíte ledničku. Kdo nezažil, nepochopí :) Ale ona je to pravda.

***

Konverzace nenuceně plynula, přišly na řadu i slovní hříčky např. s naším "ř", stříbrné stříkačky slavily obrovský úspěch, knoflíčky a jejich nitě na kalhotách a šatech opět zažívaly zkoušku. Než nám potom trochu slehlo, tatínek snachy se odebral do ložnice odpočinout si, my ostatní jsme postávali a posedávali v obýváku a na malé lodžii a snažili se komunikovat.
Také nám byla představena jsme byli představeni mamince kocoura Kerima, který s námi sdílel společnou domácnost. Jak jen to přiblížit. Prostě se najednou odněkud vznešeně přivalila obrovská tlustá chlupatá koule, prošla netečně kolem všech a opět odkráčela. To byla ona. Ještě později jsme ji ji viděli, jak leží v ložnici na přehozu přímo v geometrickém středu manželských postelí. Zase bez fotky, sakra :)

Výhled na moře. O zahrady se hromadně stará správce, to by se mi líbilo...

Odpoledne byl v plánu hromadný únik z města směrem na jihozápadní pobřeží cca 50 km od průlivu. V plánu byla návštěva maminčiny sestry na jejím letním bytě.

Poté, co jsme se všichni uvítali (jeli jsme najednou dvěma auty a přijeli asi půl hodiny po sobě), byla jsem ráda, že se můžu projít k moři. Šly jsme se snachy maminkou a pokoušely si něco říct. Cokoliv. Bylo to hrozně frustrující a přitom děsně legrační, jak dvě baby rukama nohama komunikují a snaží se přitom vypadat aspoň trochu vznešeně :)

Pak přišel taťka s klukem a přes něj jsme se domluvili, že si skočím zaplavat s panímámou. Za chvíli jsme byly obě u moře znovu v plavkách. Věděla jsem, že vstup je jako do bazénu, po žebříku, pak plavat cca 20 metrů a najdu dno. Ale taky medúzy.
Povedlo se mi dostat se na schůdkách asi po kolena a - brrr! Nejsem žádný otužilec a nemohla jsem najednou najít odvahu. Panímáma již doplavala na mělčinu a čekala na mě. Najednou se ve vodě někdo zachechtal, já si řekla tss! a skočila jsem. Moře bylo ještě trochu chladné, ale o to víc to bylo úžasné. Proplavala jsem přesoleným salátem z vodních rostlin na mělčinu a to bylo všechno, pač jsem se, zbabělec, najednou bála medúz. Neva, stálo to za to. Pak přišel kluk a fotil nás. Prezentuji jedinou veřejně použitelnou fotku :DDD

Veřejná sprcha mě přišla na dvacku a to jsem ještě netušila, že je totálně ledová. Ale statečně jsem vydržela. Za ty prachy... :)
U tetičky na nás mezitím čekala zákusková smršť. Moje, mojí maminky (to je nerozum, jet na dovolenou při whole30) a dokonce i taťky (a že je dost na sladké) zoufalství nebralo konce :DDD
Nicméně domů jsme se vraceli až se zapadajícím sluncem v zádech. Nádherné odpoledne. Nádherný den.

***

V pondělí měli pro nás mladí připravenu další poznávací cestu do evropské části. Použili jsme přívoz, tramvaj a pak metro - tohle je spešl - má jen dolní a horní zastávku, jako lanovky a nahoře nádherný přiznaný zasklený motor... (Jaktože zase nemám fotku???!!!)
No, a protože na opozdilce se tady nečeká, byli jsme svědky malé příhody. Když při nástupu dobíhala skupinka anglicky mluvících turistů, do vozu se podařilo naskočit jen malému chlapci. Jen co se za ním zavřely dveře, okamžitě bylo po hrdinství a začal natahovat. Než jsme si my mezi sebou řekli, co se stalo, ujal se chlapce starší Turek a lámanou angličtinou ho uklidňoval. Po vystoupení se jej ujal mladý pár a počkal s ním, až "kyvadlovkou" dorazí i zbytek jeho skupinky. Opět důkaz, že s tou jazykovou bariérou by se mělo něco dělat.
Vyšli jsme z metra a před námi se rozprostřelo náměstí Taksim. To náměstí, kde se před dvěma lety odehrávaly nepokoje. To náměstí, z něhož mám doma fotky, kde je syn se snachou uprostřed ohořelých a osprejovaných aut, mezi domy ověšenými letáky a obrovskými nápisy, a kdy se později přiznali, že se tři hodiny po jejich návštěvě opět střílelo slzným plynem. V době naší návštěvy byl Taksim čistý, uklizený, plný lidí a snad všichni se fotili u tohoto památníku. (Jak je možné, že se mi povedla fotka bez lidí?)

Naše cesta vedla ulicí İstiklal Cd. směrem cca k jihozápadu, k věži a pak i mostu Galata. Ochutnali jsme bonbóny z cukrárny, která byla otevřena skoro někdy ve středověku, prošli několik pasáží, kde bylo víc k vidění na vysokých stropech než v přízemních obchůdcích, dali si oběd v místním tureckém fástfůdu, sledovali chlápka, který předváděl divadýlko se zmrzlinou a později jiné dva chlápky v klaunském, kteří přímo uprostřed ulice a za provozu předváděli jiné divadýlko - prolézali auty jedoucími kolem nich, "obtěžovali" diváky i řidiče a vůbec byli středem pozornosti, u Galatské věže jsme odhadli frontu na hodinu a půl, odložili návštěvu na neurčito, pomalým krokem jsme šli dál a užívali si krásný den.

Vstup do kostela

Galatasaray Lisesi. Střední škola s bohatou historií, busty jejíž význačných absolventů lemují vstupní cestu. Ta snachy mezi nimi ještě není :)))

Galatská věž

Naše nohy byly ucapané, i když jsme neušli snad ani dva kilásky. Hlavy ovšem byly plné krásných zážitků. U vody jsme nasedli na přívoz a vrátili se domů.

***

Úterý. Na dnešní dopoledne měl syn domluvenou návštěvu české ambasády. Mamina slíbila k obědu připravit pravé nefalšované české vepřové smažené řízky s brkaší. Krkovičku jsme přivezli zamrazenou zabalenou v kufru a snacha se na ukázku české kuchyně těšila jako malé dítě. Kluk ostatně taky. Měli jsme v plánu ještě uvařit svíčkovou, avšak pohořeli jsme na kořenové zelenině. Ta bude, ale jaksi logicky až v zimě. Na trzích i v obchodech byly pouze hromady zelené natě. Tak příště...
Se synem a snachou jsme dopoledne jeli opět do Evropy a musím říct, že jsem naprosto totálně nevěděla, kde vlastně jsme. Orientace ve městě je značně ztížena tím, že není vidět horizont a zpočátku mi domy připadaly všechny stejné. S mapou jsem vždy a všude v pohodě, ale bez onoho "nadhledu" ani náhodou. Parkovali jsme v zatáčce v prudkém kopci. Vystoupili a šli. Bylo to docela daleko a prošli jsme přitom různými ulicemi. Nejdřív obytnou čtvrtí, pak ulicí s nákupními domy, prošli jsme venkovní restaurací (v noci to tam prý žije), až jsem najednou měla pocit, že jsme opět v Pařížské. Prodejny světových značek se střídaly jedna vedle druhé a po vyřízení našich záležitostí jsme cestou z konzulátu pochopitelně důkladně prohlíželi vystavené zboží. Zhodnotili jsme nabídku Chanelu (co s tím, do práce nevhodné:D), botičky od Christiana Laboutina (sprinty na autobus, holý nesmysl), dál si obchody ani nepamatuji, jen vím, že jsem měla roupy a dodnes dávám  k dobru, že cizinec může skoro vše. V tom, co jsem měla na sobě bych do pražské Pařížské ani jednou nohou nevkročila, tam přímo do obchodu. Džínové kraťasy, tričko z výprodeje, žabky od východojihoasijských prodejců, přes rameno tašku "samodomo", vkráčela jsem spolu se snachou (je pro každou špatnost) do prodejny Burberry. Snacha nanesla, že chci vidět kabáty, naše "osobní" prodavačka nás odvedla do patra, kde jsem si sáhla vlastní rukou na klasický trenčkot a zjistila, jak vlastně je přišitá skrytá přezka pod jeho límcem (už několik let si ho chci obšlehnout a ušít, jen ta přezka mi nedala spát). Jako dámy jsme poděkovaly a hrdě odkráčely. Venku jsme se smály ještě za rohem.
Našli jsme auto a odmanévrovali do jiné ulice opodál. Neptejte se, nemám tušení kam. Jen vím, že cestou jsem byla upozorněna, že v jedné budově, kolem níž jsme projížděli se syn ženil (u toho jsem jaksi nebyla). Parkovali jsme vedle oploceného parčíku v takovém svahu, že mi plastové žabky regulérně klouzaly a na přilehlé zídce vyzvedli pár dlažebních kostek, které měly v případě nouze zabránit odjezdu aut bez vědomí majitelů :DDD Okolo toho plotu jsme šli dál a našli - koťata. Jak jinak.

Za plotem pod keři stálo několik bývalých kočičích přepravek a záchůdků, v nichž tahle povedená tlupa evidentně ráda přebývala.
V plánu byla návštěva obchodu s oděvy, která se trošku protáhla ve chvíli, kdy jsme zjistili, že je venku tma jako v ranci a lije jako z konve. Po krátké bouřce se mi do kopce k autu škrábalo ještě hůř :)

Doma na nás čekaly voňavé řízky, fakt luxusní. Do snachy i syna napadaly dva, o třetí se ještě podělili, než odpadli.

Odpoledne jsme měli volný program a jen s rodiči jsme se vydali do našeho obchodního centra na průzkum. Od příjezdu to bylo vlastně prvně, kdy na to byl čas. Cesta zpět byla zpestřena blížící se bouřkou a nám známá ulice do prudkého kopce se zdála nekonečnou. Stihli jsme ještě projít parkem kousek od nás, přes přechod už jsme s maminou přebíhaly za deště, taťka zůstal skryt u blízkého obchodu, my dvě pod stříškou naproti přes ulici. Protože to bylo k večeru, přidali se k nám ještě tři muži v obleku vracející se z práce. Asi po dvaceti minutách se pro nás stavěl syn s autem a zbytek cesty jsme se svezli.

***

Ve středu po obědě jsme vyrazili autem všichni opět někam na jih. Cestu nám nemile zpestřilo auto, které do nás na přehledné širokánské ulici zleva na světlech narazilo. Dveře našeho staršího pola, to je klasická německá kovářská práce, udělaly zvuk jako plop-plop. Zastavili jsme, viníci taky. Mladí vystoupili a vyřídili formality. Zkrátím to. Naše auto v opravně slíbili opravit, tedy rozleštit barvu, asi za pětikilo, na jejich, novějším, přišla oprava na šest tisíc. Vše jinak v klidu, přes pojistky, které jsou v Turecku prý opravdu vysoké a je v nich i pojištění krádeže auta.

Nechápu, že při tom šíleném provozu byla jediná a v podstatě zanedbatelná dopravní nehoda ta naše. Nejspíš pro turisty všechno, nebo co :)
Výlet samotný byl opět po předlouhé obchodní třídě.
Ulice je zakončena křižovatkou více ulic a v ní na ostrůvku stojí socha býka v životní velikosti. Rohy a hlavu ohmatané od fotících se návštěvníků. Po naší návštěvě má býk ohmatané i něco jiného. Taťka dostal opět roupy...

Nikdy bych neřekla, co radosti udělá jeden prostý řízek v chlebu. Abychom předešli "komplikacím", udělala mamina pro mladé na cestu sendviče právě se včerejším řízkem. No a protože jsem sebou vláčela tu největší tašku, vešla se tam i ona sváča. Museli jsme se smát, když snacha jako dítě tleskala, než se mi podařilo vylovit její kousek, a s blaženým výrazem se na něj vrhla :DDD

***

Byl čtvrtek, den před odletem. Dopoledne jsem netrpělivě čekala, než se mamina připraví. Šly jsme na čumendu na trh. V nedaleké ulici dlouhé zaručeně tři sta metrů stál stánek na stánku. I do přilehlých uliček se něco vešlo. Všude haldy pečlivě narovnaných obrovských brambor, kupy čerstvoučké známé i neznámé zeleniny, ovoce, stánky se sýry a pár s oblečením a drobnostmi. Občas jsme přemýšlely o způsobu použití. Jak nám neznámé zeleniny, lupení, koření, tak o některých "technických" součástkách. Koupily jsme si sýr - něco na způsob našich korbáčiků, ovšem neporovnatelně lepší chuti. Místní balkánský sýr jsme již taky ochutnali ( krom řízků byly jednou halušky se slaninou (českou) a sýrem). Jinak - se zásobou tureckých sýrů by člověk oželel i většinu masa, kterým se jinak láduje.

Kolem poledne jsme všichni přívozem vyrazili (s sebou tašku s krabicí a v ní oběd z restaurace pro všechny) přívozem prošmejdit Velký Bazar a přilehlé ulice. Pro oko nádhera, pro kapsu už méně. Neměli jsme v plánu zbytečně utrácet, takže jsme odcházeli jen s pár drobnostmi. Jen kávu a čaj uprostřed bazaru pod volným nebem jsme nemohli vynechat. Když mamina zjistila, kolik to mikrokafe stálo, protočila panenky, ale ukecávali jsme ji, že to je i za to divadelní představení, které v našem doslechu předvedli dva rozvášnění Turci, i za to krásné prostírání a tak vůbec.

Zemětřesení zničilo v minulosti kousek stavby, dnes jsou zde dílny a taky kavárnička.

Poslední jízda lodí.

Navečer jsme balili. Bláhově jsem si myslela, že z kufrů udělám matrjošky a pojedu s jedním. Haha.
S mladými jsme zašli dokoupit si ještě pytel s čajem, trochu zrnek turecké kávy a pak, v sámošce kluk naznačil, že nesmíme odjet bez turecké nutely, místních snickers, o tahini nemluvě. Museli jsme přibalit skleničky na čaj a pak ještě zajít do jednoho obchodu... Dva kufry byly málo :))) Ale našlapaly jsme to tam všechno (taťka je zásadně nad věcí se svým malým kufříčkem a ženské balící šílenství přechází bez mrknutí oka).

***

Pátek. Před námi je poslední cesta přes Bospor, směr letiště. Odjížděla jsem se šedesáti kuruši (asi pět korun).

***

Je toho opravdu mnoho, co jsme v Istanbulu nestačili navštívit, ale zaručeně jsem tam, aspoň já, nebyla naposledy. V jednu chvíli, kdy byla celá rodina pohromadě (u tetičky), jsem řekla, že jsem k nim nepřijela jako za turistickou atrakcí, ale zjistit, zda se v tomto městě dá žít. A dá.

Všechno je tam sice trochu jinak, ale mít jen o trochu víc odvahy, stěhuji se. Turci jako národ mi z nějakého důvodu velmi přirostli k srdci. Ano, přiznávám, náš servis byl dokonalý a luxusní, včetně zázemí, ale i tak si dovedu představit žít tam.

Poslední fotka z dovolené, ale i z mojí pravěké Nokie 95. Za tohoto letu zesnula navždy :)