Spartan race...

Z těch vrstevnic by se jednomu mohla zamotat hlava, ale takové už u nás Krušné hory jsou

to letos ještě nebude, ale trochu se protáhnout v čerstvé jarní přírodě by neuškodilo.

Sherpa cup Lesná. 2 325 m, 200 m převýšení, na zádech zátěž dle kategorií.

Vidina výhry v podobě celé krůty (Hlaváček a synové, Boleboř) je příliš silná, než abych ji mohla jen tak lehce zaplašit... :))))))

Ten recept, kde jsem obkreslila obrázek, stojí za povšimnutí!

Kecám... :D
Pochopitelně mi nejde jen o kus žvance, pochybuji, že bych z něj hluboko v pozadí v pořadí závodního pole zahlédla byť jen jediné brčko, bradavičnatý krk, či z dáli zaslechla povědomé hudry hudry (já vím, halucinace, bude kuchyňsky upraven), ale hříšné myšlenky na dospělý závod Spartan Race spí aspoň prozatím sladkým snem. Sebevědomí sice povyrostlo, ale stále ještě ne až o tolik.

Navíc ve své babičkovské kategorii mám úkol na zádech vynést mikrozátěž o hmostnosti pouhých 5 kg.

Jenže podle bohaté fotogalerie se v tomto závodu i běží!!! Nezbývá, než rozložit síly, před závodem se prolít matcha čajem (ne moc :D), nepřehnat to se snídaní a dostatečně taktizovat.

Příprava: ještě více chůze a běhu po schodech. Samozřejmě nahoru. Pokud možno se zátěží.

Přece mě neporazí dvě stě metrů převýšení na ani ne dvaapůlkilometrové vzdálenosti (sprej na dýchání pro jistotu prozřetelně přibalím)!

Problém - hihi, ryze ženský, nemám co na sebe...!!!!!!!!!!

Kdybych z recese oblékla to, v čem obvykle na chatě (závod se koná poměrně nedaleko) hledám houby, asi bych se stala nevítaným středem pozornosti. Staré černé gumáky, pravěké lilavé šusťáky, odrbané jehličí - maskáč... A doma cvičím povětšinou téměř nahá. A hlavně - bosa. Pozn.: kecky, v nichž jsem cvičila s Jill a spol. jsou na doma, v lese bych a) je zničila, b) se v nich přizabila.
Copak to, od kotníků nahoru bych ještě nějaký ten slušnější outfit poskládala, ovšem co na nožky, to fakt nevím. Pro podobné příležitosti mám na chatě trekové sandále, leč svá nejlepší léta mají již za sebou, obávám se, že bych do cíle došla opravdu PO SVÝCH. Nezbývá tedy, než navštívit nějakého toho obchodníka s obuví. Na značce zásadně netrvám. Dobrou službu vykonají i papučky od našich jihovýchodoasijských spoluobčanů. Mám s nimi velmi dobré zkušenosti. Nedělám reklamu, ale v jejich bílých měkkých pěnových žabkách se chystám v létě prochodit už čtvrtou sezónu. Všechny ostatní z rádoby solidnějších prodejen mě už dávno opustily, ty za tuším osmdesát kaček jsem o při nedávném jarním úklidu a inventuře obuvi připravila do pohotovostního stavu.

No a v neposlední řadě si drbu hlavu, v čem onu zátěž ponesu. Můj nezapomenutelný, neopakovatelný a několika kolegy záviděný baťůžek mi byl před časem zabaven potomkem a už to má, chudák, za sebou. Ten baťůžek. To asi spláchnu s botičkami. Celý rok se bez něj obejdu, tak proč si pořizovat něco předraženého jen pro ten jeden den.

Další mikropřekážkou bylo manželovo povzdychnutí ve stylu "ty sis to ještě nerozmyslela?" On u ničeho nesmí chybět (taky za to ho miluju), takže se, chudák, na jeho vkus moc nevyspí. Z domova to máme na start trošku z ruky a oklikou. Tohle ještě musíme řádně naplánovat.

Mému línému já se chce rýpnout si: proč tak najednou, když hromadná sportovní klání nikdy nebyla mojí doménou?
No, ono se to má tak, že já vlastně za ty dva roky a něco snažení nemám absolutně žádné porovnání, jak na tom oproti vrstevníkům vlastně se svou fyzičkou jsem. A popravdě potřebuju trochu nakopnout. Zvednout adrenalin. A můj vytrvale nízký tlak.
Cvičím ráda, ale ten kopanec prostě potřebuju.

Pro představu - tady najdete fotku z trati, tady CÍL. Svoje dodám, ale až bude po.