Nastal ONEN pátek, osmého května. Moje první zkouška síly a vytrvalosti :D Vstala jsem brzy ráno, nasnídala jsem se, začala balit. Chvíli po mně se probudil manžel a tak jsme díky němu nakonec vezli vše, co bylo potřeba. Až na maličkost.
Při odjezdu od benzínové pumpy jsem zapomněla zavřít nádrž, víčko zůstalo na kapotě a zjistila to až na Pyšné. Víčko v pr..., to po ránu opravdu nas... :-)
Manžel, přemýšleje, jak odparkuje z místa, kam já "zaparkovala", zapomněl fotit moji prezentaci a nakládání pytlíku s pískem do batohu, o což jsem jej žádala, což způsobilo moji další rozladění.
Co všechno se dá schovat za předstartovní nervozitu... :-) :-) :-)
Když odjel nahoru na Lesnou, měla jsem najednou dost času zabývat se okolím. Až na jednoho člověka jsem nikoho neznala (a i toho znám jen letmo). Děti skákaly panáka, juniorská kategorie naposledy ladila muziku, kterou si pustí na cestu do uší (to jediné jsem měla pečlivě ošéfované už domova) ostatní postávali kolem v družných rozhovorech.
Moje rozehřátí - vyhřívám si kolena na sluníčku :)
V duchu jsem rekapitulovala přípravu a možné šance na umístění. Ne, že bych to chtěla vzdát rovnou, ale na vítěznou krůtu jsem si ve společnosti těch evidentně vysportovaných těl ani nevzpomněla. Týdenní trénink po schodoch, po schodoch, se zátěží i bez, pár silových tréninků, druhý týden jen protahování, to není evidentně dostatečné pro to, co si asi tahle výzva zaslouží. (Jsou to sice jen "blbé" dva kiláky a něco, ale pořádnou přípravu mají přece i ti, kteří běhají stovku, že? :DDD)
Krásy jarní přírody mi pro tentokrát byly fakt úúúplně šumák. Oči skoro po celou dobu upřené metr před sebe, protože podvrtnout si nohu na nějakém kameni či terénní nerovnosti, jsem opravdu neměla v úmyslu. Najednou u cesty oranžová cedulka: CÍL 2 km. No hurá. Zatím žiju. Další vzkazy à půl kiláku. Posledních pět set metrů bylo nekonečných, předtím to utíkalo docela rychle. Bohužel i čas. Pohled na hodinky mě rozmrzel.. Ale co mě tedy opravdu dost rozhodilo, byl malý čtyřletý klučina, který velkou část cesty pobíhal kolem mě :-) :-) :-) Chvíli běžel přede mnou, chvíli šel vedle mě, občas po mě loupnul nenápadně očkem - asi se mu ta funící a potící se lokomotiva moc nepozdávala, občas se pozdržel, za námi měl doprovod, tátu, daleko vpředu babičku. Tedy "babičku" jen funkcí. Měla jeden z nejlepších ženských časů a ještě stihla vnukovi jít naproti a fandit.
Posledních cca sto dvě stě metrů si pamatuju. Ač bez brýlí, již podle hlasu rozeznala jsem svého povzbuzujícího synka, který si mou agónii nahrával statečně na mobil, o pár metrů dál milující povzbuzující rodiče (posledně jsem se jim o závodech letmo zmínila, tak se sebrali a přijeli podpořit), na cílové čáře manžel. Opět bez fotoaparátu. Aspoň myslím? Objala jsem ho. Někdo mi pomohl z batohu, o kousek dál jsem padla do trávy a funěla v záři fotoaparátů vlastní rodiny, která čekala...že omdlím, či co? :-) Padla, tuším, i poznámka o krůtě. Kluk nabídl láhev s vodou. Ráno jsem si dala z "bezpečnostních důvodů" jen hrnek zeleného čaje. o dvou minutách jsem popadla dech, šla vrátit číslo, pět kilo písku a doháněla hladovou rodinu. Úplně jsem zapomněla, na organizátorem avizované občerstvení a šla na oběd do restaurace. Salát s kuřecím masem bez zálivky byl tak akorát. V pravé poledne mezitím na Pyšné odstartovali chlapi hlavní závod. Šli jsme tedy s klukem fandit k cíli. Zátěž čtyřicet kg bych móóóžná donesla, ale asi by se na mě čekalo DOOOST dlouho :-) :-) :-) :-) :-)
Po nějaké době jsem si vzpomněla na náramek, který mě oprávnil k občerstvení. Salátek nesalátek, dala jsem ještě misku výborného kuřecího guláše i s krajícem chleba a bylo mi dobře. Vyhlášení vítězů jsem málem prošvihla.
Za rok, na Idyksebu! Pardon - na Pyšné!
Co dodat - Spartan Race je sen. Stále ráda sním.... Uvidíme.... ;-)
Fakt už poslední poznámka: dorazily mě děti. Jen co doběhly, snad všechny se vrhly na nafukovací skluzavku a rotují na ní snad ještě teď... :-) :-) :-)
*************
Abych nezapomněla: ty krůty, respektive dva nádherné kocany, jsem nakonec opravdu viděla. Cestou z Lesné, když jsme míjeli malý rodinný statek, mi v jeho zahradě na vteřinku utkvěl pohled. Uprostřed svěže zeleného trávníku, obklopeni dalším zvířectvem se pyšnili dva nádherní krocani. Tvářili se, jako by celá ta zahrada patřila jen a jen jim. Věřím jim to. Umím si svůj netušený utajený běžecký potenciál představit, kdybych se odvážila překročit, byť jen pomyslné hranice jimi hájeného území :-) :-) :-)
*************
Tuhle jsem sice v playlistu neměla, ale cvičí se na ni dost dobře ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat