"Teď ne, až za hospodou" jsem pronesla včera k večeru, když jsem se synem, keckami na nohou a odhodláním vyrazila na své první 'oficiální' běžecké kolo v našem příměstském sportovním areálu.
Ta hospoda byla hned na začátku okruhu a opravdu jsem v tu chvíli nestála o cizí pohledy a do lehýnkého poklusu jsem se dala až za ní. Syn vybral dobrý čas. Kromě několika vytrvale rotujících in-linerů byl chodník liduprázdný, nemuseli jsme se tedy uskakovat z cesty pobíhajícím psům, rozjíveným dětem ani jejich rodičům korzujícím s kočárky i bez. Překvapilo mě, že uběhnu v klidu i víc, než padesát metrů. Aspoň tedy myslím. A ještě si u toho poklábosím. V hlavě poučky a pravidla, která sleduji a studuji víc než půl roku. Mám v plánu do konce týdne se proběhnout ještě aspoň jednou a budu ráda, když mě doprovodí manžel za účelem, no, jak jinak, videodokumentace mojí běžecké techniky.
Co mě to vlastně napadlo - já a utíkat? Nikdy jsem to nedělala. Nikdy jsem nic neudýchala. Ani na gymnáziu. Ani ve svých trénovaných letech. Patnáctistovka byla vždy tabu. Nohy v pohodě, plíce v ... však víte, kde. Ač odjakživa antikuřák.
Páteční sherpa cup mě přesvědčil dokonale, že nestačí mít sílu, ale je nutno se stát lovcem. Tedy umět běhat. No a tak jsem se obula - a ono to běželo! Sice hodně pomalu, ale o to líp. Nedusila jsem se, zalíbilo se mi to a hodlám to často opakovat. Jako takový protipól koule a silového cvičení. Běh se mi vždycky líbil. Na jiných. Doplním pár doplňků, pouzdro na věci na paži a
Celou (z mého úhlu pohledu velmi zdařilou) akci téměř zhatil, ale tak trochu i nechtěně zpestřil jeden malý mráček, z něhož, ehm, občas i zapršelo. Blbec jsem před odchodem z domova do sebe nalila velkou sklenici zeleného čaje. No a jaksi jsem ho celý nevypotila, jak jsem původně předpokládala. Tudíž kluk si moc nezaběhal, spíš hlídal, když jsem co chvíli mizela v okolních křovinách a proklínala svou jásavě růžovou softshellku... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat