V první řadě - seznámila jsem se s Jillian Michaels a jejími workouty. Změnila mě, a i když už jsem s ní dlouho nic necvičila, je to jen otázka času, kdy se k ní zase ráda aspoň někdy vrátím. Mám od ní pár věcí, které jsem ještě nezkusila. A knihu! I když tu jsem teď naneurčito půjčila mojí mamině, myslím, že si potřebuje v některých věcech udělat jasno. Babička umřela v 97 letech, tak to chce mít zachovalou schránku, abychom toho taky my dvě ve zdraví dosáhly.
Vlastně zároveň s Jill jsem narazila na netu na pár blogů od jejích cvičenek a zůstala jsem u blogu Nikki Finn. Tahle ženská v podstatě může za to, kam jsem se dosud dostala. Prolezla jsem její stránky křížem krážem, abych se dostala k informacím, které by mi zůstaly jako neangličtinářce nevždy utajeny. Každý den i několikrát netrpělivě vyhlížím, co nového pro nás Nikki zase připravila, ať už na svém blogu, nebo blogu, který píše a sestavuje o Zuzce Light. Pravda, teď má Nikki poněkud jiné "starosti" - každým dnem očekává příchod Elišky, svého "nového" miminka. Držím jim oběma palce! Taťuldovi pevné nervy :-)
Další seznámení bylo s Bobem. Tím krásným chlapem v černých podkolenkách, kterému vždycky naletím na ty jeho úžasně modré oči, který mě vždycky krásně zahubí, ale který mi vytvořil stehna, za která se nemusím stydět v úzkých džínách, kraťasech ani krátkých sukních; zadek (zatím to vím jen já, mám ho od přírody plochý, ale konečně jsou na něm hmatatelné svaly!) a břicho - ač pod zůstatkovým špekem, jsou tam - tedy vymodlené buchtičky, které jen tak nějaká sklapovačka nerozpláče!
Zuzka Light. Blonďatý ďáblík s nevinným úsměvem. Ale jen do té chvíle než zapne časovač a ukáže svaly. Od ní jsem si (díky Nikkiině překladům) začala dělat první jasnou představu co, kdy, jak a kolik jíst, aby mělo vůbec cenu cvičit, aby si člověk vlastně neublížil a aby ta námaha měla nějaký viditelný efekt. Nejsem vždycky dokonalá, ale kdo je.
Doma - v březnu se mi žení syn v Istanbulu. Zdá se, že je spokojen, tak ať si to užije.
Před necelými třemi týdny jsem se vdávala já. Po devítileté známosti. Ještě pořád mi ta změna stavu a jména nedochází :-) Připadám si jako v krásném snu :-)
Mezi těmi svatbami si pro změnu druhý syn přivedl k nám domů svou přítelkyni. Alespoň pět let potom, co se jednou odstěhuje, nechci slyšet nic o vnoučatech a chci si užívat manželského života bez dětí! :-) :-) :-)
Někdy začátkem prázdnin mi zmizel beze stopy ze světa a flešky pečlivě vedený kalendář cvičení. Nebylo ho třeba. Ti "viz výše" mi překopali obsah hlavy a z musím se stalo chci a potřebuji. Prostě už se obejdu bez "biče". Byť to byla jen nevinná tabulka, kterou jsem se často samolibě kochala. Tenhle blog jsem taky původně začala psát, abych se styděla přestat cvičit, ale to mě vlastně za celou dobu ani ve snu nenapadlo.
No a teď něco matematiky, či spíše statistiky.
Za těch sedm měsíců jsem ztratila zcela směšných 9 kg na váze. Nejsou až tak podstatné.
Prsa 120 - 107,5 cm (-12,5 cm) (hurá; spíš je to zasluhou hrudníku)
Hrudník 99 - 90 cm (-9 cm) (ta špekatá záda)
Pas 108 - 93 cm (- 15 cm) (a je teď úplně jinde, výš)
Boky 115 - 104 cm (-11 cm)
Ze sloní velikosti 52 jsem sešplhala na 46, která díky hornímu obvodu na nějakou chvíli v mém šatníku nejspíš zakotví. Všechno, co si teď šiju (moje vášeň), je v téhle velikosti. Kalhoty osmatřicítky. Šmarjá, mám nedodělaný zimák, budu muset rozhodit a předělat :-) :-) :-)
I když nejsem zdaleka ještě dokonalá a vzhledem ke svému věku (48) hormonalním pochodům, či spíše prodlevám :-) a elasticitě pokožky asi už nebudu, musím konstatovat, že největší změny se udály v mé hlavě - vím, co chci a vím, jak toho dosáhnout. Přestala jsem se stydět a po dost letech se cítím, jako ženská. Proč to tak trvalo? Nevím, asi museli z hlavy nejdřív vypadnout všichni ti bubáci :-)
Přestala jsem se dívat na televizi. Je tu, občas se do ní podívám, setřu prach. Ale ta svoboda!
Zato internet, ouvej. No jo, ale těch důležitých informací, které se tam dají najít.
Ještě maličkost. Musím to napsat. Chraňte si své zdraví. Ne, že by se člověk měl cpát prášky horem dolem, když ho někde píchne, já osobně beru lékaře jako nezávislého konzultanta, který se zvenčí podívá do mě a (někdy) odpoví, na mou otázku. Pak si já rozhodnu, jestli se nechám (a je to nutné) převálcovat chemií, někdy zase s někým jiným "vydetektivujeme" homeopatika, nebo se prostě jen nechám oslovit čajem, či bylinkou. Snažím se poslouchat, co mi tělo říká. Občas jsem sice jako poleno, ale většinou se snažím nepodceňovat určité příznaky. Jak říkám, babička tu byla 97 let, to je ještě víc, než půlka mého života.
Těsně před mojí svatbou zemřela kolegyně na infarkt. Neměla čas nechat se vyšetřit. Myslela to dobře, bohužel to nedopadlo. Stačilo by jedno jediné vyšetření, jedno jediné EKG. Zaručeně by se po něm rozhodla správně. Bylo jí pouhých čtyřiačtyřicet. Bohužel...
Žádné komentáře:
Okomentovat